Státověda
1. Úvod do státovědy
Státověda je teoretickým oborem, který se zabývá veřejnou mocí - tím, kdo stanoví právo, a kdo ho vyžaduje a zajišťuje. Zabývá se tedy především státem. Zasahuje do všech právních odvětví - především do ústavního práva. Zkoumá jak je konkrétní moc organizovaná (např. co je OSN, EU, ministerstvo,...) a ukazuje také, co si státní moc může dovolit vůči fyzické či právnické osobě (kde je hranice regulované státní moci; v soukromém právu je hranice dána - je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno).
Státověda je o systému, který vynucuje, vyžaduje a dbá na stanovená pravidla (právo). Seriózní (pluralitní, právní a demokratický) stát musí vynucovat, chce-li být stabilní (toto musí dělat jak psaný, tak nepsaný systém).
2. Veřejná moc a stát
V historii byly společenské vztahy založeny na systémech - ovládaný <-> ovládající. V každé společnosti jsou nějaké zájmy (např. sebezáchova, ekonomické zájmy,...), které tvoří jistou motivaci - ať už je uznání hodná (lidé chtějí podnikat) či zavržení hodná (porobení jiného národa). Vývoj společnosti se projevuje v organizaci moci - k zajištění zájmů byly určeny instituce (armáda,...).
Moderní demokratická společnost trvá asi 200 let. Má zájem na prosperitě, na fungování tržního systému. Toto vyžaduje určitý systém regulovaných vztahů - „manažerský systém“. Ten si musí stanovit strukturu, která zachová pravidla => všechny systémy vyžadují autoritu (brutální i demokratické). Různé typy zájmů mají organizovanou podobu -> politickou moc. Základním typem politické moci je stát.
2.1. Stát
Státní struktura musí být politicky kontrolována, zda-li neporušuje pravidla, zda-li je demokratická. Ani pojetí státnosti není v demokracii jediné => my vycházíme z evropsko-kontinentálních systémů - veřejná moc je centrálně organizována po vertikální linii (někdy bývá též nazýváno právem germánsko-románského typu). Jiné je angloamerické pojetí veřejné moci - pojem stát nahrazuje pojmem politická (veřejná) moc. Zde se moc buduje zespodu (decentralizace) - v USA od kolonií ke státům v Anglii (tradičně konzervativní) se respektují zaběhlé zkušenosti, staví se na hrabstvích a jejich zvykové samosprávě.
Stát je typem autority - demokratický stát je kontrolovanou autoritou. Můžeme ho chápat politologicky, teologicky, sociologicky, sociálně,... my použijeme státoprávní hledisko - právně založené a zformulované. Klíčovou otázkou je ústavnost - Ústavou je stát organizován a regulován.
Stát je stěžejním subjektem veřejné moci. Je teritoriálně organizovanou jednotkou (z vnějšího pohledu tedy vymezenou hranicemi). Je vnitřně vertikálně i horizontálně vybudovaným mechanismem. Má svoji strukturu, je mezinárodněprávní jednotkou (uznávaným subjektem mezinárodního práva). Země je rozčleněna na samosprávné jednotky, pokud smlouvami nevejdou do asociací a pustí část svojí suverenity (EU, OSN,...). Extenzívně je státní vývoj ukončen - již není kam se roztahovat. Vnější podoba států však není zdaleka určena (rozpady, slučování). Symboly státu jsou teritorium, vlastní orgány moci, vlajka, hymna, hlavní město, někdy i státní občanství. Z vnitřního pohledu je stát zformovaným systémem a mechanismem veřejného zájmu, autoritou upravenou zákony, jednotkou, která se rozpadá na vertikálně a horizontálně organizovaný systém státních orgánů.
2.1.1. Různé způsoby vzniku státu
Zajímá nás vnější pohled na stát, ze státoprávního hlediska - otázka vzniku samostatného subjektu mezinárodního práva (nemáme na mysli změny politických režimů - př. Československo bylo od r. 1918 do r. 1992 samostatným subjektem mezinárodního práva).
Motivy vzniku státu a jeho ovlivnění:
· období rozpadu koloniálních systémů - např. Commonwealth - nemáme na mysli rozpady impérií, bereme v úvahu nejlépe 19. a 20. století.
· poválečné uspořádání - po první i druhé světové válce (Jugoslávie,...)
· osidlování území - USA, Latinská a Jižní Amerika, Arktida (rozdělení - administrativní vztah k území)
· národní revoluce - od 17. století, rozpad Rakouska-Uherska (vznik ČSR)
· motivace ochrany národa - např. Polsko
· historie kočovných národů (Rómové, ugrofinské národy)
· vliv náboženství - aspirace po náboženské jednotě (Izrael, palestinská autonomie, intolerantní náboženské směry v Afghánistánu - Taliban, Irán (militantní pojetí islámu) vs. Irák, spory Indie a Pákistánu o území Kašmíru)
2.1.2. Pojmové znaky státu
Dostáváme se do vnitřní formy státu, kde se jedná o uzavřenou samostatnou jednotku. Z tohoto pohledu charakterizují stát - území, obyvatelstvo, a mechanismus státních orgánů. Území. Stát je plošná jednotka, má teritoriální povahu. Má územní základ, což ale není 100%-ní samozřejmostí (např. prozatímní londýnské zřízení za války, palestinské politické hnutí - moc existuje jinde než na svém území). Území může být charakterizováno také trvalejším seskupení lidí, kteří tam bydlí.
Obyvatelstvo. Stát není v zásadě možný bez obyvatelstva (ale - mezinárodně dané postavení Antarktidy). Obyvatelstvo se vázalo na určitou jednotku a posléze se konstituovaly státy.
Mechanismus státních orgánů. V zásadě je v každém státě - bez něj nelze stát považovat za stát. Ale např. v přechodných obdobích destabilizace moci (občanské války, náboženské pogromy,...) se dá o variantě „bez“ mluvit. V celé státovědě se posléze zabýváme touto složkou.
2.1.3. Funkce státu
Každý stát nám v každé své vlastnosti jeví např. jako vlídný, silný, kombinovaný, nebo kontrolovatelný atd. - je to pohled lidské laické přirozené intuice. Někdy fyzická či právnická osoba předpokládá, že stát zasáhne => na státě se požadují určité služby. V představách veřejnosti je demokratický stát chápán jako v zásadě potřebná instituce, bez které by byl společenský chaos. Očekávají se určitá odborná zaměření jeho činnosti.
Cílem motivace funkcí je zajistit existenci (život) a prosperitu každé společnosti (jistou úroveň). Funkce je třeba vztáhnout k dějinným obdobím lidstva - pojetí funkcí státu se liší i v jednotlivých státech. Jak chápat funkce ve vývoji od pravěku do současnosti? Pojetí funkcí se vyvíjelo od represívní (podmaňovací) ke služebné činnosti státu. Dynastie měla za cíl udržet území a prosperovat jako rodina, teritorium zajišťovala armáda, potlačovala odpor, vyžadovala daně. Moderní stát (od 17. a 18. století) má pod vlivem skutečnosti jisté technické výše přebytky, může obchodovat, převažuje mírové soužití. Musí ale organizovat jistou strukturu veřejné moci - vytváří se resortní zaměření činnosti státu („odborná ministerstva“).
Vnitřní profil stejnojmenné funkce různých států může být rozmanitý, je to otázka konkrétní státní politiky. Stát ji může založit na ekonomickém liberalismu, nebo na centrálním řízení, ale stále můžeme u obou mluvit o jedné a téže funkci. Funkce státu je tedy naplněna konkrétní státní politikou a i státy, které jsou stejného politického zaměření se mohou dostávat do vzájemné kontroverze. Stát vždy reprezentuje konkrétní zájmy.
2.1.4. Klasifikace funkcí státu
1) regulačně normativní
Je třeba vytvořit normativní systém, vytvořit pravidla. Stát musí udržet antichaotické vztahy (co je lidské a legální) - buď diktátem, nebo dohodou ve společnosti. Účastníci ve správním soudnictví si jsou rovni. Veřejná moc reguluje svoji pozici. Autokratické jde o sebezáchovu - „Já to udělám jak chci, když neposlechneš, tak zasáhnu.“ Demokratická veřejná moc se opírá o teorii právního státu, což je středoevropská německá doktrína právem omezené státnosti. Stát si stanoví pravidla (i sobě) a cítí se být jimi vázán. Připouští, že se může zmýlit - musí zajistit ochranu a nápravu (i funkcionáři mohou být postihnuti). Právě rovnost před správním soudnictvím je součástí demokratických právních systémů. Je zde také zájem na zajištění obhajoby - delegují se zástupci ex offo (ze zákona).
Stát je reprezentován Ústavou a zákonodárcem. Normativně neregulační činnost je považována za výsadu v zásadě nepřenosnou na soukromoprávní subjekty. Ale - v územní samosprávě existuje určitá možnost samostatně rozhodovat o svých věcech a vydávat normy (obce - vyhlášky v oblasti samostatné působnosti obcí). Územně samosprávným celkům se dává i část veřejnoprávní moci (normotvorná funkce). Existuje např. i akademická samospráva - vydávání vlastních statut.
K regulačně normativní funkci patří také tvorba právních pravidel - primární vychází z parlamentu, sekundární (nařízení vlády, vyhláška ministerstva) vydávají orgány od parlamentu odvozené a terciální.
2) organizace služeb veřejného zájmu
Je to např. funkce státu v ekonomice. Stát musí zajistit rozpočet, mezinárodní vazby, celní politiku, patří sem i daňová funkce, zajištění policie, naplnění státní pokladny. Některé věci musí stát zaštítit svým rozpočtem. Můžeme k nim zařadit i protiepidemiologické funkce a funkce státu v krizových situacích.
3) ochranná funkce
Patří sem jak vnější ochrana - obrana teritoria, tak i ochrana vnitřního pořádku. Ten staví prioritně na profesionalitě, která je drahá (kriminální služba, speciální služba,...).
4) arbiterská (soudcovská) funkce - výkon spravedlnosti
Veřejná moc si exkluzívně vztáhla na sebe výkon spravedlnosti. Vyžadování práva nemá soukromoprávní charakter. V mezích zákona můžeme připustit myšlenku „vzít právo do svých rukou“ (nutná obrana v krajní nouzi). Je třeba soudit rychle a spravedlivě.
2.1.5. Vztah státu a práva (tj. veřejné moci a práva)
Demokratická veřejná moc zakládá pravidla práva, současně se musí cítit být jimi vázána. Právní stát dle středoevropské koncepce je státem demokratickým. Stát je právem vymezen a může jen to, co mu právo určí. Jestliže jedinec pochybuje o tom, že stát jedná správně, může se obrátit na správní soudnictví. Před ním je státní orgán ve stejném postavení jako jedinec. Stát se může zmýlit, a proto musí existovat mechanismus k přezkoumání (správní soudnictví).
Veřejná moc a stát jsou odpovědni:
1) po právní stránce - může jen to, co je mu stanoveno - za porušení nese následky. Nápravou rozhodnutí může být např. jeho zrušení či změna. Funkcionáři nesou individuální odpovědnost - může souviset s porušením, může však být i samostatná - takový funkcionář bude volán k zodpovědnosti.
2) politicky - musí zachovat principy, které stanovil
3) morálně - způsob chování úředníků -dobře organizovaný stát je nepříjemně představován v chování jednoho státního orgánu (úředníka)
2.1.6. Vztah státu a národa
V historii byl nejdříve národ pak stát - zformování národa ovlivnilo vznik státu. Určitá homogenita (společná tradice,...) vedla ke zformování národa v 16. a 17. století. Na tomto základě vznikla Francie a Německo.
2.2. Politický režim státu
Každý stát se nám z vnitřního pohledu zdá jako charakteristická atmosféra vládnutí (demokratický, nedemokratický, svobodymilovný, represívní,...). Politický režim může být ve zjevném rozporu s názvem státu. Jedno je však jisté - není důležité pouze moc získat, ale udržet ji. Podle politických režimů dělíme státy na autoritářské a liberálně demokratické.
2.2.1. Autoritářské státy
Jsou založeny na skutečnosti, že je řídí elita - více či méně užší skupina vládců. Z větší části je tato elita samozvaná, může se nechávat formálně potvrzovat volbami (nemá ale zájem na periodických volbách). Každá autoritářská vláda mluví o nezměnitelnosti svého postavení, elita chce konzervovat svůj stav. Vyvolává přirozený odpor a přímo si vytváří opozici, kterou více či méně brutálně drží v šachu, aby ji ta neohrozila.
Narozdíl od liberálního v autoritářském státu vládne jedna ideologie, jedna strana, silnou (nekontrolovatelnou) moc má státní policie, cenzurují se masmédia, staví na centrálním plánování ekonomiky a výlučné pozici státního vlastnictví. Tyto režimy jsou různých druhů - diktatury (moc je soustředěna v rukou jedné osoby, té je podřízen represívní aparát, který drží v podřízenosti další vrstvy aparátu), nebo totalitární režimy.
2.2.2. Totalitární režimy
Není to jeden totalitní typ, i dva stejně nazvané se mohou lišit:
1) absolutní monarchie - dynastický režim
Jiný je Kuvajt, S.A.E. („holding několika rodin“), historické Japonsko nebo Čína, nové africké státy (kmenová struktura rodové společnosti se změnila ve formu nezřízené brutality).
2) vojenská chunta
Takto vypadala např. Chile v 70.letech po převratu, nebo některé současné latinsko-americké státy. Vládne úzká špička armády, která má jednu velkou výhodu - drží v rukou ozbrojenou moc. Mnohdy v si v řadách svých podřízených vytváří opozici.
3) komunistické režimy
Elita je založena na tom, že ji tvoří více či méně početná politická strana, nebo pouze její vedení (Stalinský režim ve 30.letech). V lidově-demokratických státech existuje instituce Národních front (vláda elit této strany - nomenklatura). Je stanoven hierarchický systém vlády stranických funkcionářů. Mezi komunistickými režimy však existovaly a existují vnitřní odlišnosti - Polsko (smír s katolickou církví), NDR (úzké vazalství SPD na SSSR), KLDR (komunistická dynastie Kim - v čele strany je vždy potomek, podobně tomu bylo v Rumunsku), Kuba (systém je personifikován s postavou revolučního vůdce),Čína (?).
V některých případech se dokázal komunistický systém liberalizovat a udržet se. Takový náznak se objevil u nás na jaře 68’ (Dubček - obrozený socialismus). Někdy však zanikl bez vlastního přičinění - Rumunsko. Svůj vlastní zvláštní režim mělo vždy Polsko. Nebylo socialistické, došlo k destabilizaci režimu. K tomu pomohly silné myšlenky katolicismu a tři velké krize (50., 70., 80.léta). Došlo k vnitřním reformám, již v roce 1986 byla zavedena instituce ombudsmana (mluvčí práv občanů), ústavní soud a nejvyšší správní soud. Roku 1988 se sešel tzv. „kulatý stůl“ - vznikla dohoda o paritním zastoupení levice a Solidarity v sejmu. Konaly se první svobodné volby - Solidarita získala 99 poslanců ze sta, jeden byl nezávislý.
4) theokracie (nepřesně - vláda určitého náboženství)
Vládne určitá náboženská (teologická) elita. Ani theokracie nejsou stejnorodé - Vatikán (dvě složky - Řím a ostatní země), Irán (rozhodující vliv militantní odnože islámu), některé africké kultovní státy (Súdán, Čad, Nigérie). Existují i zvláštní hybridi - Etiopie - navázala na dějiny Habeše, vládl monarcha Heile Selasie, pak nastoupila chunta společně se stranickou nomenklaturou.
2.2.3. Liberálně demokratické státy, veřejné mínění a masmédia
Jsou založeny na soutěživé pluralitní demokracii, měřítkem je volební soutěž. Laický pohled na demokracii - mohu si říkat, co chci. Státovědní pohled na demokracii - směřuje k legitimitě moci, k periodickému obměňování, zkoumá, jak se může demokracie chránit. Vztah státu a fyzické osoby je vztahem respektu. Státovědní pojetí demokracie souvisí s pojetím právního státu. Stát svá pravidla nejen vymezuje, ale dodržuje je (sám se musí držet pravidel, aby nevybočoval). Veřejné mínění je nátlakovým prvkem, je kontrolní institucí - nehmatatelnou, ale velmi dobře zjistitelnou, je prvkem ochrany. Jiným prvkem ovlivňující právní stát jsou masmédia - jeden z klíčových loby systémů (regulérně působících). Výrazně ovlivňují život obyvatelstva, mohou mít větší vliv než samotná veřejná moc. Regulérní veřejná moc najde prostředky, aby se masmédií „nemusela bát“. Veřejné mínění a masmédia jsou monitorujícími prvky, zda je veřejná moc reprezentativní.
Liberální demokracie je když:
· existuje více politických stran
· tyto strany mají šanci soutěžit o politickou moc
· tato soutěž má regulérní pravidla
· volby jsou periodické
· v systému veř. moci existuje dělba - jeden orgán nemá výslovně a bezkonkurenčně navrch
· jsou uznávány občanské svobody
Při uplatňování těchto podmínek omezuje stát výkonnou moc a ochraňuje lidská práva. Je typické, že stát má protektivní (ochranné) prvky - prvky ochrany demokracie („že se to nezvrhne, a že někdo neuchopí moc“), které udržují politickou rovnováhu. Nedemokratický stát se definuje na základě kontrapozice k podmínkám uvedeným výše.
2.3. Charakter státnosti
Zabýváme se tím, jak se liberální demokracie projevuje ve státě, jakým způsobem veřejná moc vzniká, jaká je její legitimita. Také je zde nastolena otázka kontrolovatelnosti - zda je legitimně vzniklá moc kontrolovatelná (Francie 1789 - vláda lidu, pro lid, lidem /kým, čím/). První teorití byla monistická doktrína - přišel s ní J.J.Rousseau - nechť je všeobecná vůle lidu vyjadřována přímo - revoluční prvopočátky demokracie. Další je teorie pluralismu.
2.3.1. Teorie pluralismu
Staví na konkurenci subjektů, v jejíchž součinnosti se vytváří jakási společná vůle. Je-li těchto subjektů více -> nedojde k souhlasu, a tak se hlasuje. Z toho plyne stálá konkurence většiny a menšiny. Likvidaci poražené menšiny je zabráněno protektivními prvky demokracie. Dva protipóly se přiměřeně respektují. K perfektnímu naplnění tohoto principu potřebuje demokracie více let existence. Dále se zakládá na představě, že poslanci nejsou zástupci jednotlivých občanů, ale reprezentují určitý politický směr, určitý názor (poslanec není odpovědný svému voliči od r. 1990). Proto také nemáme princip odvolatelnosti poslanců (občané ani peticí nemohou vyvolat odvolání poslance).
Teorie vlády stran = partitokracie - pouze legalizované strany se mohou dostat do parlamentu, kde má pak své zástupce i odpůrce (opozice). Část obyvatelstva nevolí - je to realita základny veřejné moci a je ústavními systémy přijata.
2.4. Stát jako teritoriální respektive vnější autorita
2.4.1. Suverenita státu
V historii vznikal stát nejčastěji dobytím, agresí - státní autorita se vytvořila na základě donucení. Stát zaznamenal během svého vývoje mnoho změn, které měly i odraz v teoriích státnosti (jaká je jeho struktura, role?). Zkoumáme, co znamená suverenita státu, do jaké míry je potřebná, jaké funkce plní. Stát je politická, sociální, kulturní a ekonomická jednotka. Jedná se o uzavřený zeměpisný prostor. Existuje zde společnost s jistou historií, s politickými a právními institucemi, které organizují a řídí vnitřní, ale i vnější strukturu státu. Stát je považován za nejvyšší nezávislou moc - je zde zdůrazněn prvek suverenity (nezávislá jednotka na jiných mocenských institucích hlavně vně hranic). Stát je definován svojí suverenitou.
Co to tedy suverenita v pozitivním smyslu slova je? Lze ji chápat jako výčet určitých funkcí, ze kterých se skládá celková moc státu. Má své aspekty - dělí se na suverenitu vnitřní a vnější. Vnitřní jde dovnitř, do státu, do vnitřních institucí. Vnější suverenita úzce souvisí s geopolitickým postavením státu, s jeho mezinárodními vztahy. Každý stát existuje jenom v soustavě dalších států. Suverenita v rámci mezinárodního společenství je omezena suverenitou státu druhého. Státy jsou omezovány určitými institucemi, které jsou tvořeny k mezinárodněprávní spolupráci. Státy z různých důvodů podstupují část své suverenity nadnárodním celkům.
2.4.2. Podmínky pro existenci státu jako vnější autority
1) vnitřní souhlas (konsensus) obyvatel žijících na určitém teritoriu. Tento souhlas je prezentován jako společná vůle (v demokraciích volbami). Konsensus může být založen na stejné národnosti, historii, obdobném jazyku. Legitimita vnější moci se odvíjí od legitimity vnitřní moci.
2) území (společně obývané) - např. z důvodu společné obrany může být vytvořen stát, který není založen na společné národnosti.
3) mocenské a ekonomické postavení státu = veřejná moc
4) mezinárodně právní uznání (vnější aprobace mezinárodním společenstvím) - je potřebné? Nepostačí konsensus? Je to podmínka pro to, aby byl stát členem mezinárodního společenství. Tímto uznáním se fakticky projeví existence státu (Afrika 60.léta, ČSR 1918, Makedonie,...).
2.4.3. Charakter vnější autority
1) hledisko závislosti
· závislý stát - jeden stát může z jakéhokoliv důvodu záviset na jiném, který je stabilnější, ekonomicky lépe prospívající (př. - některé státy Afriky do 60.let).
· nezávislý stát (Francie, USA, Velká Británie,...) - absolutní nezávislost je nutno chápat poněkud podmíněně - státy jsou nezávislé v oblasti vnitřního řádu, vnitřní bezpečnosti, jsou nezávislé ve vztahu k subjektům nacházejících se na jejich území. Nejsou ale zcela nezávislé z důvodů ekonomických. S trendem rozšiřování EU není ani vnitřní struktura nedotčena.
· polozávislý stát - např. Commonwealth - pozůstatek britského impéria, jehož členy jsou např. Kanada, Nový Zéland, Austrálie aj. Je to kulturní, společenský klub států, pozůstatek pevné struktury, kterou držela Anglie. Po formální stránce jsou zastupovány britskou korunou, kterou na území státu reprezentuje institut guvernéra.
2) hledisko toho, jak se chová v očích jiných států
· aktivní stát - svým postojem zcela aktivně vyjadřuje vůli účastnit se mezinárodního dění. Předkládá nějaké podněty a návrhy, přichází s iniciativou, s řešeními, které by mohly pomoci mezinárodnímu společenství států. ČR mezi ně patří (od r. 1995 jsme členy Rady Evropy).
· reaktivní stát - existují i země prosazující izolaci - např. KLDR - spíše reaguje, nemá vlastní přínos.
3) hledisko pevnosti autority
· stát s pevnou vnější autoritou - je to v těch případech, kdy na základě pravidelných voleb dochází k obměně vlády, která drží kontinuitu moci (USA, Británie,...).
· stát s nepevnou vnější autoritou - vyskytují se časté puče, krvavé převraty - nevzbuzují dojem jistoty a spolehlivého partnera pro mezinárodní vztahy. Nikdo je nepovažuje za spolehlivé partnery pro obchod. Jedná se o některé země Latinské Ameriky a nástupnické státy SSSR.
2.4.4. Projevy vnější autority, bilaterální a multilaterální vztahy
Každý stát má svůj specifický postoj ke světu, určité vztahy - kulturní, obchodní, vědecko-technické => zkrátka všestranné. Z.Breznevsky řekl: „Chce-li se stát cítit bezpečně, musí se postarat o to, aby se bezpečně cítil jeho vlastní soused.“ Toho lze docílit aktivními dvoustrannými (bilaterálními) vztahy. Z nich se rodí bilaterální smlouvy, které se týkají např. hranic, právní pomoci, ochrany a podpory investic. Existují i vztahy multilaterální (mnohostranné). V jejich rámci vystupuje mnoho jednotek (států). Vznikají mnohostranné smlouvy - např. Smlouva o nepromlčitelnosti válečných zločinů (1963), Maastrichtská smlouva nebo Římské smlouvy. Některé smlouvy mají celosvětový charakter - pokoušejí se upravit zájmy, na nichž mají zájem všechny státy (např. ochrana životního prostředí). Vnějším projevem autority státu ve vztahu k mezinárodnímu společenství je Charta OSN (1945).
2.5. Společenství států - asociace
Pojem asociace poprvé použil John Locke. V překladu z latiny tento termín znamená spolek, společenství. Vzniká zejména z ekonomických důvodů. Výsledkem asociačních procesů je i vznik mezinárodních obchodních institucí, což je základem nadnárodní spolupráce zemí (tak tomu bylo u EU). Dnes se termín asociace nejčastěji používá ve vztahu k evropské integraci.
Aliance - je to spojení více států (má vojenský nádech). Užívá se jak k útoku tak k obraně - dnes jsou opodstatněné jen na základě ochrany. Existuje zákaz použití síly, nebo hrozby síly. Aliance pro útok jsou mezinárodním právem zakázány. Jako obranný spolek vzniklo např. NATO, nebo Západoevropská aliance.
Sdružení - jedná se o spojení dvou či více suverénních států na základě mezinárodní smlouvy (tato smlouva tvoří základ konfederace). Jestliže mají tyto státy společnou ústavu, jedná se o federaci. Takové státy mají více či méně společné orgány.
Asociace je vyšší formou spojování, a to z rozličných příčin. Je to kombinace aliance a sdružení. Příkladem asociační smlouvy může být Asociační dohoda o přidružení ČR k EU (základ pro případné rozšíření EU). Počátek vzniku asociací se klade do 19.století. Měnil se vypjatý vztah absolutní suverenity (jak vnitřní tak vnější). Stát začal pouštět část své suverenity ve prospěch určitých nadnárodních celků. Státy se v trendu sjednocování snaží být více loajální vůči druhým. Sjednocování s sebou nese závazky i výhody poskytované jen na úrovni sdružení těchto států. Právě množství výhod přiměje stát ke vstupu do asociace, a aby převzal i část závazků. Asociace jsou základem pro rozvoj mezinárodního práva.
Výsledkem procesu sjednocování jsou struktury jako OSN, NATO, Organizace africké jednoty,... Asociace umožňuje zlepšování nebo vytváření vztahů mezi jejími členy. Pokud chce stát vstoupit do nějaké asociace, měl by si zachovat politickou samostatnost, územní integritu a povahu vnitřního režimu. Podmínky pro vznik asociací jsou 2 - společné zájmy, které účastnící se země vedou ke spolupráci (ekonomické, náboženské, kulturní,...), a společný konsensus - souhlas, dohoda o těch nejzákladnějších společně řešitelných otázkách. Nejčastější jsou hospodářské důvody - nesoběstačnost (stály u zrodu EU, Mezinárodního měnového fondu) a obranné důvody (Západoevropská unie, NATO).
Z hlediska územního mohou mít asociace charakter regionální nebo světový. Regionální je omezena na určité množství států. Patří sem např. NAFTA (Severoamerická zóna volného obchodu), kde není velký přesun suverenity, EU, která si vyžádala znatelný přenost části suverenity členských zemí a lze sem zařadit i Ligu arabských států a Organizaci africké jednoty. Celosvětovou asociací je OSN.
Buď mají asociace společné orgány, nebo pouze pro některé společné otázky, nebo společné orgány vůbec nemají. Jestliže mají společné orgány, je jejich vnitřní struktura zachycena v zakládající listině (statuta). Stanoví obecné principy fungování. Pro EU jsou to Římské smlouvy, Maastrichtská smlouva a Amsterdamská smlouva. EU má velmi rozsáhlou institucionální základnu, která řídí její fungování. Do jisté míry kopíruje dělbu moci - má orgány soudního typu (Evropský soud pro lidská práva, Soud první instance), exekutivu (Evropská komise) a zákonodárný sbor (Evropský parlament, kde jsou zástupci všech členských zemí). NATO dříve nemělo orgány, dnes ano (Rada NATO), bez orgánů je např. NAFTA.
2.5.1. Formy asociací s ohledem na míru začlenění
1) plné členství - plná odpovědnost za veškerá závazky, které byly asociací přijaty, a to dokonce v nezávislosti na tom, kdy závazky vznikly (před, nebo po vstupu). Toto je vyváženo plným podílem na výhodách (jedná se např. o EU).
2) přidružené členství - předstupeň mezi plným členstvím a pouhým pozorovatelem. Má vést k úplnému začlenění, nese s sebou určitý druh ekonomické spolupráce (EU - Turecko, ČR).
3) vyčkávání - stát neprojevuje snahu zapojit se do asociace. Monitoruje, sleduje, jak by mohlo být členství přínosné (EU - Švýcarsko - nedotčené, neprojevující zájem o členství).
2.5.2. Novodobé asociační vztahy v Evropě
Stupeň zapojení ČR do EU závisí na dohodě patnácti států o tom, jaká bude Evropa jako státoprávní celek. Zda více organizována (pevnější), nebo zůstane jako dnes - v neurčitém stupni mezi federací a konfederací („volné státy suverénně působící“). Budeme muset přijmout podmínky, které budou buď více diskusní, nebo více organizovanější.
2.6. Unitární a složený stát
Jak hledět na státy světa z hlediska vnější formy? Stát je buď jednoduchý (unitární), nebo složený (složenin existuje více modelů). Nejde o povrchní pohled, posuzujeme, nejen jak je stát teritoriálně organizován, ale i jak je dělena veřejná moc - zda-li je unitární, nebo je rozložena. I suverénní státy vytvářejí určité složeniny, ale ať jde o unitární, či složený stát, je vždy suverénní. Unitární stát má jednu soustavu orgánů, složený stát má nejméně dvě úrovně typů orgánů, je složen z několika subjektů, které jakoby část své suverenity přenesly na stát společný.
2.6.1. Federace - způsob vzniku
Mezi federacemi je velká část mocností - USA, Venezuela, Argentina, Austrálie, Rakousko, Kanada, SRN, Indie, Brazílie, Mexiko, Švýcarsko, Rusko, ale i méně významné státy - Malajsie, Nigérie, Pákistán, „nová“ Jugoslávie, S.A.E., Belgie a také bývalá ČSSR a ČSFR. Problém federalismu není ještě zdaleka ve světě ukončen.
Způsob vzniku federace je různorodý - v zásadě vznikají dvěma způsoby: asociací (agregace, sdružování), která je častější, nebo disociací (rozchodem). Příkladem disociace je vznik federace ČSSR, která byla uvedena v život 1.1.1969 a vznikla z unitárního státu. Tato dvoučlenná federace byla světovou raritou. Do této skupiny lze zařadit i Belgii - jedná se o asymetrickou federaci (není typická dvoustátní, zvláštní pozici má Brusel). Uznávají zde čtyři jazykové sféry (německou, francouzskou, holandskou a bruselskou směs).
Běžnější je tedy spojování federace ze spoda, na smluvním základě dvou či více subjektů, které přenesou část svých suverénních kompetencí na stát. Motivace k tomuto činu jsou různé. Musíme odlišovat partnerské (rovnocenné) a více či méně vnucené vstupy. Příkladem federace, která vznikla ze spodu jsou Spojené státy - první motivace byla spontánní, vznikly paktem. Někdy je důležitá také obranná motivace - např. u některých bývalých sovětských mocností, které se nacházejí v hraničních oblastech (Rusko-Čína, rusko-perská oblast). Existuje také národně-kulturní motivace - vznikají federativní svazky spřízněných národů (bývalá Jugoslávie - příbuznost slovanských národů, sebeobrana vůči nacismu a později stalinismu). Zvláštní kapitolu tvoří bývalé socialistické federace, které byly budovány prioritně na národnostním základě. I Švýcarsko je zvláštním ústavně-právním hybridem, je zvláštním typem federace, ne konfederace, i když to má v názvu. Většinou se jedná o umělé a účelové motivy.
Federace:
· jsou zpravidla složeny ze států (USA), zemí (GER, AUT), kantonů (SUI), nebo teritorií (CAN).
· může být buď více decentralizovaná, nebo mohou státy dávat více do společného balíčku.
· předpokládají účast členských států na formování obecné vůle, jsou založeny na participaci:
· výrazná je v Německu
· méně participační v USA
· velice decentralizovaná ve Švýcarsku
· decentralizovaná je i v Rakousku
· dává přednost federativním orgánům.
2.6.2. Rozdělení působnosti ve federaci
Aby federace fungovala, nestačí, aby si řekla kolik bude občanství, jaké budou orgány atd. Musí se ještě určit, jak budou rozděleny mechanismy moci. Existují tři běžné systémy + rakouský model:
1) jsou dány dvě vymezené oblasti - je řečeno, co patří federaci, a co jednotlivým subjektům.
2) existují tři oblasti - něco náleží výlučně federaci, něco je společné a o něčem rozhodují státy.
3) německý model dvou konkurujících si mocí - něco je federativní, něco republikové. Když něco neupraví federace, mohou to udělat sami země. Dojde-li k rozporu, má prioritu spolek (který může později věc upravit).
V demokratické federaci nemůžeme vyloučit spory a konflikty - proto je musíme předvídat. Existují dva typy konfliktů - mezi členy a centrem (typická doména ústavních soudů - SRN, Rakousko, zvláštní konfliktní soud v Belgii a ve Švýcarsku) a mezi samotnými subjekty. Seriózní systém musí být zabezpečen a mít řešení => vývoj ústavního soudnictví je vázán na federace. Ústavní soud rozhoduje konflikty se suverénní nadřazeností. S teorií specializovaného ústavního soudu přišel Hans Kelsen.
2.6.3. Konfederace
Státovědně specifická - zachovává suverenitu na členských státech. Jedná se o volnější spojení, státy vystupují jako jednotlivé, původní. Konfederace měly obvykle přechodný charakter, jepičí život, většinou byly dočasným můstkem k federaci (Švýcarsko, Kanada). Je to daleko více účelovější spojení - obranné, industriální motivy. Dnes nenajdeme čistou konfederaci. Pouze chvíli jimi byly v 60.letech Sjednocená arabská republika, v 19.století Švýcarsko a v 18.století USA.