Jdi na obsah Jdi na menu
 


Státověda V

28. 10. 2009

8. Obecné pojetí forem vlády

            Jakým způsobem (modelem) je státní moc prováděna a organizována. Máme na mysli určitou strukturu, jak se technologicky projevuje a uplatňuje z pohledu funkčního. Systémy jsou založeny na úplnosti moci v rukou jednoho orgánu, nebo na dělbě moci. Demokratické formy vlády musí být založeny na modelu konkrétní dělby moci.

            Pojetí dělby moci má nejméně čtyři aspekty:

1)   historický pohled - jak dělba moci vznikla, jaký měla účel. V Aristotelově pojetí se společenské zájmy dělily do skupin. Předpokládal, že funkční působen systému by mělo být založeno na systému dělby moci, na konkurenci více společenských skupin. Montesquie pojímal tuto teorii jako řešení konfliktu mezi králem a vladařem (dílo Duch zákonů).

2)   politologický pohled - dělba moci je prostředek k zajištění plurality ve státní moci. Musí zajistit demokratickou konkurenci, která se přeměřeně respektuje. Takto vznikl anglický parlamentarismus.

3)   hledisko funkčnosti - staví na přesvědčení nezbytnosti, aby existovala účelová dělba činností - jeden nestačí odborně ani silově na vše.

4)   pohled konkrétní aplikace (modelu) - obecnou teorii aplikuje na konkrétní model.

            Základní historickou myšlenkou bylo rozdělení moci na 3 články (tripartitu) - na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tím se zdůraznily a vyčlenily 3 základní typy státních orgánů. Hlediskem ke členění je typ pravomocí jako určitých mocenských prostředků - vydat zákon, provádět zákon, rozhodovat spory. Podle toho, v jaké variantě je ten či onen model moci strukturován (kdo v daném státě vykonává které státní funkce) rozeznáváme dvě formy vlády - monarchii (z pohledu rovnosti a nerovnosti někdo privilegia má a druhý nikoliv) a republiku, která vychází z toho, že hlava státu je první mezi rovnými, prezidentem může být kdokoliv.

            V 17., 18. a 19. století se objevily aspirace odstranit feudalismus v roli panovníka, vše založit na filosofii rovnoprávnosti občanů. Sama o sobě nemusí monarchie znamenat totalitní režim (když je vázána ústavou). Z hlediska, které staví na pozici občanů, se monarchie dělí na absolutní a konstituční.

            Z hlediska vzájemných vztahů mezi jednotlivými mocemi - existuje buď parlamentní nebo prezidentská forma vlády. Mají i své smíšené modelové situace. Bez ohledu na to, na jaký stát se podíváme - není jeden model totožný s jiným, ale bez ohledu na rozmanitosti, vždycky se určité typické rysy najdou.

8.1. Parlamentní forma vlády

            Parlamentní forma vlády staví na určitém principu spolupráce mocí, které se sice vyčleňují, ale měly by určitým způsobem spolupracovat. Jednotlivé moci se vzájemně kontrolují. Historicky prvním modelem parlamentní vlády byl anglický westminsterský model. Motivací k dělbě moci zde byl cíl zamezit, aby jeden uzurpátor soustředil v jedněch rukou nebo v jednom orgánu všechnu moc (z tohoto se vyšlo za anglické revoluce). Parlamentní forma vlády je aplikována v konstitučních monarchiích a v parlamentních republikách.

            Jednotlivé složky moci mají proti sobě mocenské mechanismy. Jedna složka má však vždy poněkud navrch a tou je parlament. Je to dáno teorií reprezentativní demokracie, díky níž se do rukou parlamentu dostává více moci. Tato teorie souvisí s teorií suverenity lidu. Ta vyšla z francouzské revoluce, kdy lid vykonával svoji moc přímo, nebo zprostředkovaně. Činil tak pomocí parlamentu nebo konventu. Jeho členové, zástupci lidu, byli vzorkem mínění obyvatelstva - nereprezentují jednoho člověko-občana (proto není poslanec odpovědný voličům). Jedinou sankcí za nerespektování vůle lidu je poslancovo opětovné nezvolení. Pozice parlamentu se tedy odvíjí od voliče (originální vůle pozice moci). Parlament reprezentuje vůli.

8.1.1. Součinnostní vazby jednotlivých složek moci

            Ostatní moci jsou odděleny, ale mají svůj původ v moci parlamentní - legitimně konstituovaný parlament ustanovuje moc výkonnou. Parlamentem je zpravidla volen prezident, který většinou nemá rozsáhlé samostatné pravomoci. Jako hlava státu, reprezentant suverenity, má v rukou formální jmenování vlády (výkonné moci). Vláda musí získat důvěru parlamentu. Jsou dána určitá pravidla, aby k ustanovení výkonné moci došlo - prezident má pravomoc rozpustit parlament, jestliže ten několikrát po sobě nevysloví důvěru různým vládám. Moc soudní je sice nezávislá, ale musí být někým jmenována. V parlamentní formě vlády se soudci nevolí přímo, jejich nezávislost je nezávislostí funkční - je zajištěna v kauzách, do kterých jim nesmí nikdo mluvit. Parlament vymezuje pole působnosti soudní moci - ta má možnost kontrolovat ústavní činnost parlamentu nebo výkonné moci. K tomuto účelu se vyčleňují dva soudní typy - správní soudnictví a ústavní soudnictví. Jsou pojistkou vůči moci zákonodárné a výkonné. Ústavní soud může zrušit protiústavní zákon nebo rozhodnutí vlády. Soudy nemají pravomoc rozpouštěcí a sesazovací (vyjma ústavní žaloby na prezidenta ve věci vlastizrady).

            Parlamentní forma vlády existuje např. ve Velké Británii, Německu, Itálii, Austrálii, Belgii, Kanadě, Dánsku, Japonsku, Novém Zélandě, Norsku, Slovensku, Maďarsku a u nás. Z určitými výhradami se sem dají zařadit i Rakousko a Polsko.

8.1.2. Mutace parlamentních systémů

·      Německo

            Kancléř má zvláštní pozici - má ústavně dané silnější pravomoci. Stojí v čele výkonné moci. Procedura jeho svržení je velmi složitá - může být odvolán pouze za předpokladu, že se parlament shodl již na novém kancléři.

·      Anglie

            Aplikací zvyklostí se zde došlo k tomu, že se šéf vítězné strany automaticky stává premiérem. Opozice je institucí, je brána jako oficiální oponent, vytváří stínový kabinet - uznávaní oponenti k jednotlivým ministrům.

·      Rakousko

            Existuje zde přímá volba prezidenta, který má ale ústavně slabou pozici.

·      Polsko       

            Je zde také přímá volba prezidenta, který si za působení Lecha Walesy vydobyl dosti silnou pozici. V Polsku se jedná spíše o smíšenou formu vlády (parlamentní a prezidentské).

·      Itálie

            Proporcionální zastoupení v parlamentu způsobuje jeho roztříštěnost, časté vládní krize, rozpouštění parlamentu. Bez ohledu na to se v Itálii jedná o nejčistší parlamentní demokracii.

·      Japonsko

            Do této země byl parlamentarismus importován, neexistovala zde tradiční konstituční monarchie.

8.2. Prezidentská forma vlády (omezená, vymezená)

            V dělbě moci má výraznější postavení prezident, který ale není uzurpátorem, nejedná se o totalitní režim. V dějinách vznikla tato forma vlády jako druhá. Její zdroj a motivaci nacházíme v USA. Tvůrci ústavnosti USA převezli její zdroj z Evropy (dělba moci, práva občana,...) a za oceánem se přerodila v typicky americkou formu vlády a soudní model. Westminsterský model byl rozvinut do striktního oddělení třech mocí (zákonodárné, prezidentské a soudní), které se opevnily. Aby ale systém fungoval byl proložen teorií jejich rovnováhy. Postupem času se zvýraznila moc prezidentská. Hlava státu má sbor tajemníků a sekretářů. Nejedná se o klasickou vládu - ministři jsou vyšší úředníci vázaní na prezidenta. Nejsou odpovědni parlamentu, spolu s prezidentem mají velmi silnou pozici.

            Zvláštní linii tvoří soudní model. Soudci jsou z větší části přímo voleni, jsou nezávislí na zákonodárné i výkonné moci. Udržuje se tradice nepsaného práva, čímž se zvýrazňuje soudcovská moc - soudci mají v rukou výklad práva, tvoří ho svým rozhodováním.

            Existují zde tedy tři linie - poslanci a senátoři mají v rukou část legislativy, rozpočet, veto a mohou podat žalobu na prezidenta. Přímo volený prezident má rozsáhlé samostatné pravomoci, některé z nich jsou kontrolované parlamentem. Vybírá si spolupracovníky - tajemníky, z nichž nejváženější jsou „ministři“ obrany a zahraničí. Soudní moc - rozhodnutí soudu je pramenem práva.

            Prezidentská forma vlády není ve světě tak početně rozšířená - najdeme ji v USA, Argentině, Brazílii, Mexiku a v Tunisku.

8.3. Smíšené formy vlády

            Jsou země, ve kterých se prolínají prvky obou modelů. Klasickým příkladem je Francie. Je zde volený parlament - národní shromáždění přímo, senát nepřímo. Prezident je volen přímo a dvoukolově - v krizových situacích přebírá ústavní pravomoci, dá se říci, že pak má silnější postavení nežli americký prezident. Smíšená forma vlády je také v Polsku a Finsku.

            Mimo výše uvedené formy vlády stojí Švýcarsko, které je zvláštní laboratoří ústavního práva. Existuje zde direktoriální systém - kombinace voleného parlamentu a na nikom nezávislého direktoria (vlády), které je složeno ze všech parlamentních stran (ať vyhraje volby kdokoliv a jakkoliv - nestaví se na soutěži koalice a opozice). Existují pro to velmi složité důvody, které mají kořeny ve vzniku země zespodu, z kantonů.

8.4. Volební systémy

            Symptomem demokracie je periodicky se obměňující vládnoucí moc. To zajišťují volební systémy. Čím vlastně jsou? Jsou službou (servisem) demokracie, je to určitý mechanismus, který umožňuje demokracii legitimně ustanovit. Je to také organizační procedura pro vytváření reprezentace. Musí zabezpečit vzorek mínění obyvatel v menším měřítku (parlament). Jak tento sbor optimálně vytvořit? Systém zastoupení je klíčem k pochopení způsobu jak je organizována reprezentativní demokracie. Musí být zajištěny územní orgány voleb, stanoví se pravidla sčítání hlasů a přidělování mandátů. Je nezbytné zajistit volební etiku, spravedlnost a ekonomiku.

            Různým způsobem jsou ustanovovány různé orgány - parlamenty, prezidenti, orgány územní samosprávy, vyšší úředníci, autonomní orgány, někde soudci. Kontinentální systémy opustily přímou volbu soudců, zohledňují jejich kvalifikaci.

            Existují dva typy volebních systémů:

1)   Systém poměrného zastoupení - mandáty se přidělují podle toho, kolik kandidát obdržel hlasů. Pro výpočet poměrného zastoupení existuje několik matematických výpočtů (znát u zkoušky). Volební systémy musí mít jakési druhé kolo, kde se přidělují zbytkové mandáty. Je preferován těmi, kteří říkají, že lépe odráží strukturu obyvatelstva (velké obvody, hromadné kandidátky), naopak negativním jevem je to, že méně zvýrazňuje osobnosti.

2)   Většinový volební systém - sází na osobnosti, které kandidují v malých volebních obvodech. Je politicky adresnější, jakoby nedemokratický (poražení si „nevrznou“).

            Náš ústavní systém kombinuje oba, tradice však hovoří pro první z nich. Ten je běžnější v Evropě, druhý v angloamerické sféře.

            Další důležitou věcí ve volebních systémech je uzavírací klauzule. Je to ústavněprávní zajištění k předejití roztříštěnosti parlamentu. Např. Itálie ji nemá, proto se do parlamentu dostává i několik desítek stran. Aby byl však parlament funkční, musí se dohodnout. Německo ji zavedlo - do parlamentu se dostanou všechny strany jen s určitým počtem procent (5%). U nás je zavedena od roku 1990, zhlédli jsme se v SRN, ale naše uzavírací klauzule není totožná (německý volič má dva hlasy). Uzavírací klauzule se zvyšuje pro koalice stran - dvoučlenná (6%), tříčlenná (7%), čtyř a více členná (8%). Když do parlamentu projde pouze jedna strana, uzavírací klauzule se sníží, aby tam byly alespoň dvě.