Státověda IV
5. Státotvorná činnost politických stran
V čem tkví státotvorná úloha politických stran? Jsou reprezentujícím prvkem v parlamentu. Existuje úsilí získat moc, systém si musí vytvořit volební pravidla, postup získání moci se projeví v rámci těchto pravidel => legálně získaná moc. Nejtradičnější a nejtypičtější nositel zájmů z politologického hlediska je politická strana. Ať je naše demokracie jakkoliv kritizovatelná, počítá s politickými stranami. Existují dvě klíčová hlediska, ze kterých nahlížíme na jejich státotvornost:
· exkluzívně zajišťují vytváření orgánů (vstupují do voleb, organizují je)
· moderují jednání parlamentu (vedou ho, řídí ho)
Je také důležité vymezit, jaký systém politických stran v té zemi existuje. Uplatňují se dvě verze (dva typy):
· systém více politický stran
· systém dvou stran
Soutěživá demokracie musí být funkční (periodické obměňování moci), více stran tvoří politický systém nestabilní. Počet politických stran se „čistí“ např. uzavírací klauzulí. Volební systémy profilují politický systém Volební systémy založené na většinovém pojetí dovedly zemi k bipolárnímu systému (existuje více stran, ale neprosadí se, mezi ty dvě patří pouze ty, které mají šanci systém ovládnout). Při preferenci proporcionálního zastoupení existuje v zemí více stran, které se do parlamentu dostanou.
5.1. Státní politika, funkce státu, skládání vůle
Funkce státu - je to zaměření činnosti (stát se brání, vykonává služby, vydává zákony,...). Tyto funkce mají tolik konkrétních modelů, kolik je fungujících demokratických systémů ve světě. Jestliže se v demokracii (v soutěži) regulérně ustanoví reprezentující orgán, ti, co do něho vstoupili, vytvářejí (skládají) jeho politiku (získali moc a uplatňují ji). Příklad - funkce „vydávat zákony“ je naplňována míněním politických subjektů, které do parlamentu vešly. Toto se nazývá technologií reprezentativní demokracie, při které se vychází z parlamentu.
Příklad - žádný stát se nezřekne obrany svého teritoria a své suverenity. Záleží jen na něm, jak tuto svoji funkci (obranu teritoria) naplní (zda to bude pomocí letadel, tanků,...). Stát si také musí na sebe vydělat, aby mohl plnit služební funkci -> musí mít vybudovanou berní politiku. V koncepci politických stran, které moderují politiku se projevují určité priority (jak zdanit, koho zdanit, podporovat malý, střední, či velký podnik,...). Jednou ze servisních činností je také ochrana zdraví - stát se rozhodne, zda bude systém pojištění, nebo státně organizovaný systém. Ze střetu několika koncepcí se složí obsah konkrétní funkce.
5.2. Koalice
Tím, co je koalice, se zabýval i ústavní soud, který vydal rozhodnutí č.41/svazek 5. Nevztahuje pojem koalice na právní pojem, nezakládá ho na právních předpisech, je pojmem politické praxe (znalá je zejména vládní koalice). Ani volební zákon nemá zvláštní právní podmínky pro vznik (i zánik) koalice. Ústavní soud vyložil, že není v kompetenci žádného státního orgánu posuzovat, zda nějaké uskupení koalicí je či nikoliv.
6. Veřejnoprávní samospráva
Státní moc je hlavní nositelkou veřejné moci (když mluvíme o veřejné moci, mluvíme především o státu). Připouští se i jiné pojetí veřejné moci - jiným typem je veřejnoprávní samospráva. Je to určitá paralela (alternativa), působí souběžně se státní mocí => je důležitým doplňujícím systémem státní moci. Ale může být chápána i jako demokratický oponent státní moci - tyto případné konflikty jsou předvídány v ústavním pořádku. Jedná se o velice aktuální moderní činnost vyspělých států. Regionalistika je o rozčleňování, o ochraně životního prostředí, o dopravě,...
Má nespočet forem v různých právních systémech, nejtypyčtější je územní samospráva. Část veřejné moci je svěřena jiným než státním orgánům, u nás jsou to obecní (městská) zastupitelstva, v jejichž čele stojí starostové (primátoři). Územní samospráva může mít více stupňů. Určité pravomoce se vyčlení ze státu a dají se do rukou např. obecním zastupitelstvům. Stát musí respektovat, že do vymezeného prostoru osoba a věcí nesmí být zasahováno. Orgány samostatně spravují obecní záležitosti. Nikdy není samospráva ale tak rozsáhlá, aby se stoprocentně kryla s předvídanou mocí státu. Je vymezena na část obecného zájmu - co by si občané měli řešit, zlepšit,...
Existují i jiné typy veřejnoprávní samosprávy - kritériem pro členění je to, zda se v nich rozhoduje o veřejných otázkách. Je to např. samospráva profesní (rozhodování o licencích), nebo akademická samospráva (akademické senáty fakulty univerzity).
Vedle veřejnoprávní sam. existuje i několik typů soukromoprávní samosprávy - např. politické strany, sdružení, spolky, kluby, seskupení => sdružují se z jistého společného zájmu.
7. Člověk a veřejná moc
Pro člověka je přirozený pocit svobody - nechce být brzděn, úkolován, omezován. Tak působí veřejná moc (někdy navíc i represívně). Veřejná moc je organizovaná politická moc s určitým vztahem ke společnosti a člověku. Lze pozorovat společnou nit, která se táhne vztahem člověk vs. veřejná moc - přechází se k výraznějšímu chápání jednotlivého fyzického subjektu (nejen objektu politiky). S tím souvisí i otázka referenda (nechť se svobodný člověk vyjádří). Kdy je veřejná moc nadřazena nad sférou občanské svobody? Tam, kde v souladu s právními normami jedná ve veřejném zájmu - chrání bezpečnost občanů, chrání pořádek v dopravě, zajišťuje stabilní měnový systém, chrání teritorium,...
V různých obdobích existovala různá postavení člověka ve společnosti - antický humanismus, křesťanské učení, teorie přirozeného práva (nezcizitelnost práv). V současné době se řada různých pojetí postavení člověka koncentruje v koncepci lidských práv v právním státě. Tato koncepce dostala určité posvěcení a uznání revolucemi (1688, 1789,...), mnohde v těchto dobách vznikla psaná lidská práva garantovaná institucemi. Nejnovější je mezinárodní garance jednotlivých lidských práv => mezinárodní ochrana se netýká jen států, ale i konfliktu „jedné malinkaté fyzické osoby v konkrétním státě.“
7.1. Koncepce lidských práv
Koncepce lidských práv a jejich zajištění má své světové typy:
· pragmaticko-juristický (angloamerické pojetí lidských práv)
Je založen na soudním právu, soudce tvoří právo, soudce vykládá - zda byla práva člověka dodržena, nebo ne. Prostor a určení svobody individua je soudně ověřován. V Anglii není vůbec psaná listina práv, v USA ano, ale není řečeno, co konkrétně znamenají (chybí jejich výklad).
· idealisticko-politický (francouzsko-evropsko-kontinentální pojetí lidských práv)
Je postaveno v souvislosti s francouzskou revolucí jako politický program, který vymezuje ideál (ideální pozici člověka a občana). Vymezila se idea v podobě katalogu práv a povinností. Tento směr na evropském kontinentě znamená koncepci výčtu práv a svobod. Protože jde o psaný typ práva - evropská koncepce se zprávničťuje (juridikuje) => právní postavení člověka se zlepšuje. (pozn.: Deklarace z r.1789 je platnou součástí ústavy Francie až od r.1971).
7.2. Obsah koncepce lidských práv
Vychází se z určitých oblastí zájmů, do kterých se může člověk dostat. Mluví se o poznaných sférách života člověka.
1) lidský život, fyzická existence
Prvně posuzovaná je integrita (nedotknutelnost) osoby. Každá fyzická osoba má život, je svérázným a nezastupitelným jedincem, má vědomí, svědomí a k někomu určité genetické a rodinné (příbuzenské) vztahy. Ten či onen může zcela svobodně něco vlastnit (něco má, nebo ne). Tato část je ta nejsoukromější.
2) vztah člověka a společnosti
Člověk je jedincem spolu s tisíci dalších, pohybuje se v určitém společenství. Toto pojetí vykrystalizovalo až v průběhu vývoje lidstva. Politické svobody uznané veřejnou mocí přinesla francouzská revoluce. Člověk se dostává k určité koncesi - „ano, bude respektována tvá vůle“, je uznán jako tvůrčí subjekt ve vztazích. Přirozeně se uznává i fakt, že politická moc schází ze spoda od lidu (trochu v rozporu s tím stojí stranické pojetí parlamentarismu).
3) sféra ekonomické svobody, hospodářská existence, podnikání
Jedná se o zajištění obživy. Přirozenoprávní teorie říká - „ať si člověk sežene potravu jak chce“. To ale není moderní společnost - dnes probíhá hospodářské soutěžení na trhu. Musí být tedy zaručena některá hospodářská a sociální práva. Nejen státy Evropy mají pakt o hospodářských právech. Nemusí být psaná, když to politický systém prosazuje (u nás jsou zakotvena v Listině).
7.2.1. Principy, které ovládají jednotlivé poznané oblasti
· člověk může vše, co není zákonem zakázáno - v Anglii je to výslovně určeno soudem, v kontinentálním pojetí je to dáno právní normou.
· veřejná moc může jen to, co je jí dovoleno - platí pro ni pozitivismus (pozitivně dané a určené). Veřejná moc má prostor pro správní uvážení, jelikož nejsou popsány všechny stránky lidského života. To může vést k vybočení, proto existuje přezkum.
· veřejná moc je garantem nezávislého rozhodování sporů
· veřejná moc je garantem normotvorby (v psaném systému) - do jaké míry může člověk zapochybovat o správnosti normy? Může mít umožněno zapochybovat procesně? Kompromis - může zapochybovat, ale pouze prostřednictvím vlastní kolize v určitém případě.
7.2.2. Otázka ochrany lidských práv
Ve společnosti je jak veřejná moc, tak svobodný člověk. Zhruba do 60.let měly všechny tyto teorie spíše idealistický charakter (vše se může deklarovat). V každé společnosti se snaží každá byrokracie ukázat svoji nadřazenost (nadvládu) => přebije katalog lidských práv, proto musí mít veřejná moc nezávislou justici, garantovanou justiční ochranu lidských práv => správní soudnictví. Stát jej vyčleňuje a platí, jedná se o určitý typ soudu, který může konstatovat, že se jiný orgán zmýlil. Toto vede k důrazu na začlenění lidských práv do zákonů.
7.3. Státní občanství
V průběhu historie se vyvíjelo pojetí státního občanství => otroci -> poddaní, svobodní + poddaní -> svobodní. Moc počítá s jistým umělým právním vztahem - státním občanstvím. Součástí tohoto je jistý režim, historicky založen na ovládání, dnes na systému občanské svobody. Jde o projev organizované moci.
7.4. Pojetí povinností občanů
Stát něco ukládá - tomu se nevyhnou ani demokratické systémy. Stát ukládá tehdy, jestliže považuje za nezbytné lidsky zajistit určité funkce státu, služby veřejného zájmu. Stát musí mít peníze, proto stanoví určitý daňový systém. Také obrana státu je závislá na činnosti lidí, proto musí být stanovena branná povinnost obyvatel. Koncepce lidských práv ani v demokraciích nevylučuje jistá dílčí omezení - povinnosti něco vykonat. Lidská práva a svobody jsou nadřazeny povinnostem - to vynucované má charakter osobního závazku veřejné moci.