Jdi na obsah Jdi na menu
 


Federativní stát a organizace federativního státu

25. 12. 2009

Federativní stát

Charakteristika pojmu

Federací chápeme složený stát (soustátí), který má „svoje“ členské státy. Skládá se z odlišných státních jednotek a realizuje skutečnou vertikální dělbu moci – na úrovni nejvyšší se nachází stát federální („superstrát“) a na úrovni nižší se nacházejí členské státy. Federace vznikly různým způsobem. Některé z nich se vytvořily zdola, tedy sdružením předtím samostatných států. Jiné federace byly vytvořeny shora jako součást přijatých ústav pro nově vytvořený stát. Federace mají často národně-územní původ.

Z různých hledisek je možné rozlišovat federace:

a)      Symetrické a nesymetrické;

b)      Smluvní a ústavní.

Ad 1) Toto hledisko členění vychází z ústavního faktu, zda ústava upravuje pozici subjektů federace stjně pro každý z nich, čili rovnoprávně bez ohledu na jejich velikost či jiný rozdílný význam (příklad USA). Na druhé strně tzv.asymetrie znamená složení státu z jednotek různého typu, např.kdy vedele členských států je federace tvořena i dalšími články autonomního či administrativně územního typu (příklad Ruské federace).

Ad 2) Smluvní (dohodové) federace vznikly na základě sdružení do té doby samostatných států a poté byl vytvořen stát „hlavní“. Přitom zachovávají vlastní suverenitu a také právo vystoupit z federace (viz.níže). Tzv. ústavní federace vytvářejí určitý model struktury celého státu a současně otevírají obsahový prostor pro texty ústav jejich členů.

Termíny „federace“, „federativní stát“ jsou užity mnohýmí ústavami (např.SRN). Jako identické se užívají pojmy „svaz“ (Indie), „spojené státy“(USA), federativní republika“ (Brazílie); Kanada i Švýcarsko se podle svojí tradice nazývají konfederacemi, i když jsou již dávno federacemi.

Myšlenka federalismu měla svůj historický vývoj. Althusius (1562-1638) první rozvinul myšlenku federace jako způsobu organizace státu. Později pak zakladatelé USA A.Hamilton, J.Jay, G.Madison definoval v časopise „The Federalist“ (1787-1788) principy, na jejichž základě musí spočívat nová americká federace, když upřednostňovali vytvoření národního státu se silnou centrální mocí.

V 19.století se pak významní němečtí představitelé veřejného práva (Laband,Jellinek a Geber) upnuli  k federalismu  s cílem zajistit jednotu své země; doktrína rakouská (Kelsen) a  francouzská (Deguit) konstruovala federaci „odzdola“, částečně proti federálnímu státu.

V současné době lze ve světě rozeznat asi 24 federací, které existují na všech světadílech. Zpravidla jsou to mocnosti, tedy velké státy světového významu-Německo, Rusko a Rakousko v Evropě; Indie a Pákistán v Asii; Nigerie a Etiopie v Africe; USA, Mexiko, Argentina a Brazílie v Americe, Austrálie atd. Federace je složeným státem, který se skládá z členských států nebo ze státních útvarů. Federace tudíž v zásadě zachovává státní suverenitu původního státu, včetně možného  práva na vystoupení z tohoto celku.

Federativní stát představuje vzájemný vztah nadřazenosti a podřazenosti dvou právních řádů-členských států a státu federativního. Tyto právní řády zahrnují celé území federace.

Vytvořením federativního státu na základě vůle členských států, která je vyjádřena v Ústavě, vytváří nový politický a právní řád, odlišný od členských států. Federativní stát se zařazuje do společenství států světa nna základě mezinárodního práva veřejného.

Federativní stát vede ke vzniku dvou ústavních systémů. Členské státy federace mající určité atributy státnosti a suverenity mohou toto vyjádřit ve vlastní ústavě a disponovat takto autonomní politickou mocí. Nicméně, ústavní systém členů federace musí respektovat řadu principů upravených ve federální ústavě.

Ústavní orgány členských států mají velmi širokou normotvornou pravomoc, která má základ v ústavě státu federativního a v ústavách každého členského státu. Z principu nadřazenosti pak vyplývá, že zákony přijaté orgány federálního státu disponují principem priority před zákony členského státu. Právo federální lze přímo aplikovat v právním řádu členských států.

Ústavní postavení subjektů federace

Subjekty federace mají vlastní státnost – mají svoje parlamenty, vlády, zákonodárství  i občanství, hlavně pak vlastní pravomoci mocenského rozhodování. Ve federacích existuje vertikální dělba působnosti, která má ústavní charakter stanovení věcí patřících členským subjektům.

Pozice členských států federace je charakterizována tak, že existuje určitá autonomie členských států. Znamená to, že členské státy mají určité vlastní kompetence, do nichž se nemůže členský stát vměšovat. Z principu tak žádná hierarchická moc nemůže být v těchto oblastech vykonávána v těchto oblastech z úrovně federativní. Pouze nezávislá       soudní moc může posuzovat ústavnost, ale pouze v situaci rozporu rozhodnutími moci federativní. Státy mají vlastní ústavu, což jim umožňuje určit vlastní vnitřní organizaci. Tato organizace může být podobná organizaci federativního státu nebo od ní odlišná.

Dvoukomorový parlament

Ve federacích existuje zvláštní zastoupení subjektů v parlamentu. Ve dvoukomorovém parlamentu se jedna z komor tvoří jako zastoupení subjektu federace, a tudíž je povolána zastupovat specifické zájmy. Toto zastoupení může být rovné podle počtu členů federace i nestejné (USA ,Kanada, Indie, Belgie). Zvláštní postavení členského státu jako subjektu federace se zvlášť ukazuje na existenci  ústavy či na existenci státního občanství.

Dělba působnosti mezi federací a republikami

Federace je v zásadě založena na systému dělené vertikální  pravomoci, jinak řečeno v části otázek rozhodují orgány členských států. Tyto systémy mají ústavní podobu, což znamená, že konkrétní model je nutno dovodit z ústavy (federální). Nejčastěji ústava vyjmenovává otázky, které patří do kompetence federálního zákonodárce. Oproti tomu, otázky které nejmenované mezi pravomocemi federálního státu náležejí do působnosti členských států.

Modely dělby působnosti vycházejí ze zvláštní ústavní úprvy, ale jsou taktéž značně závislé na typu politického systému, volebního systému, zvyklostech, apod. Existují však v zásadě následující typy působnosti stanovené ústavami:

a)      Výlučná působnost federace (Argentina)

b)      Výlučná působnost federace a výlučná působnost členů (Kanada,USA,Švýcarsko)

c)       Výlučná působnost federace, společná působnost federace a republik a výlučná působnost republik.

d)      Doplňující rozdělení působnosti je vedeno mezi zákonodárnými a výkonnými orgány federace a zemí (Rakousko)

 

 

 

Kontrola federace ve vztahu k jejím subjektům

Důležitým systémovým znakem federace je její nadřazenost (svrchovanost) nad členskými subjekty. Z toho vyplývá, že si federace osobují i výkon různých způsobů federálního dozoru (dohledu, kontroly,koordinace) ve vztahu k jejich členským subjektům.

Lze rozlišovat řádné a mimořádné způsoby federální kontroly subjektů. První je spjat s působením federálního zákonodárství, které vytváří určitý rámec pro subjekty federace. Taktéž činnost výkonných orgánů státní moci se vztahuje (v otázkách federativního významu) na celou zemi. Federální soudy  (včetně ústavních) přijímají rozhodnutí závazná pro subjekty. Finanční kontrola znamená, že subjekty jsou na jedné straně závislé na federálních dotacích, na druhé straně realizují rozpočtová pravidla.

Mimořádné způsoby federální kontroly jsou založeny na různých typech intervence federálních orgánů na území členského státu, a to jako:

a)      mimořádné stavy, v případě katastrof či masových nepokojů.

b)      Pozastavení či zrušení rozhodnutí ústavních orgánů státu v případě jejich rozporu s rozhodnutími federálních úředních orgánů.

Ůčast subjektů federace na činnosti federálních orgánů

Subjekty federace se různým způsobem účastní na realizaci federálních pravomocí. Hlavním způsobem účasti je činnost ve federálním parlamentu. Subjekty se účastní na realizaci tzv. společné působnosti, pokud v otázce nerozhodl federální orgán.

 

 

 

 
 

Portrét