Sokrates
Sokrates (469-399 př.n.l.)
Athénský filosof, Platónův učitel a předchůdce. Narodil se jak syn sochaře a porodní báby. Sám byl rovněž sochařem. Přes chudobu se mu podařilo dosáhnout důkladného filozofického vzdělání, přičemž projevil neobyčejně pevnou vůli. V Athénách kde se narodil, také zemřel po požití jedu, když byl odsouzen k smrti „pro neuznávání státem uznaných bohů, zavádění nových božstev a kažení mládeže“. Blyo mu kladeno za vinu, že učení, jež hlásá, podrývá stát a demokracii. Sokratův názor, že stát nemají řídit všichni, nýbrž jen lidé „vědoucí“, „schopní“, „nejlepší“, tj. aristokrati, zřejmě směřoval proti základním principům athénské demokracie.
Podle tradice zemřel Sokrates klidně, pokládaje se za zcela nevinného ve věcech, které mu byly kladeny za vinu. Návrh jednoho svého žáka a přítele, Kritóna, který mu radil , aby uprchl do Thessálie, Sokrates odmítl, neboť pokládal takový návrh za nedůstojný a odporující zákonům země. Umělecké vylíčení posledních minut Sokratova života je zachyceno jeho žákem Platónem v Obraně Sokratově a v dialogu Faidón.
Sokrates vyučoval bezplatně a byl živ z pohostinnosti svých žáků a přátel. Jeho činnost spočívala výlučně v rozhovorech s občany, takže se od něho nedochovala ani řádka. Do centra pozornosti postavil mravní problémy, místo poznání vnějšího světa poznání sebe sama. Byl asi prvním filozofem, který si kladl otázku, v čem spočívá lidské štěstí. Znýmý je jeho výrok „Vím, že nic nevím“.
Jádrem Sokratova učení je předpoklad , že vědění vede ke ctnosti a mravnosti. Dobro, které je krásné a užitečné je současně blahem. Lidé jednají špatně jen z omylu. Kdo pozná, co je dobré, nemůže být nectnostný (etický intelektualismus). Předmětem poznání je proto obecná stránka mravnosti, tj. pojmy. Jeho způsob analýzy pojmů („sokratovská metoda“) spočívá v systematickém kladení otázek. Ty přivádějí diskutujícího nejprve do rozporu s jeho počátečním výrokem („ironie“), pomáhají mu tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu a dojít k pravdivému závěru („maieutika“-porodnické umění). Na svoji učitelskoučinnost pohlížel Sokrates jako na umění porodnické, jež pomáhá při rození myšlenek.
Uvědomění si vlastního nevědění je cestou ke skutečnému vědění. Dnes je sokratovskou mteodou nazýváno zaplétání partnera do protimluvů a vyvolání neistoty o vlastním tvrzení. Tato činnost, vyvolávající podezření z podvracení tradice a autority občanského kolektivu spolu se Sokratovým přesvědčením, že vláda patří do rukou odborníků, vedly k jeho odsouzení.
Věřil, že jej životem provází jakýsi božský hlas („daimonión“), poučující a varující v rozličných situacích. To bylo pravděpodobně důvodem obvinění ze „zavádění nových božstev“.
Sokrates byl čestným a mravně silným člověkem. Trpělivě nesl i své manželství s příslovečně zlou Xantipou.