Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sigmund Freud

7. 4. 2008

O jeho životě

Byl nejstarším ze šesti dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Jácoba Freuda s Amálií Nathannovou. Narodil se do společenství asimilovaných židů v Moravském Příboře. Od roku 1859 však rodina žila ve Vídni. Freud jako malý nechodil do školy, základní vzdělání získal doma. V deseti letech nastoupil na střední školu, později známou jako Sperlovo gymnasium, patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním. Začátkem zimního semestru roku 1873 začíná studovat medicínu a to ve velmi širokém spektru a opět s vynikajícími výsledky. V osmém roce studia se stává doktorem. Dlouho se bránil emigraci před Hitlerem, a když poznal, že utéci je nutné, nacisté mu to již nechtěli dovolit. S pomocí svých vlivných přátel nakonec těsně před válkou a krátce před svou smrtí uprchl před nacismem i s velkou částí své rodiny do Londýna, kde také zemřel. Jeho čtyři sestry, které zůstaly v Rakousku, se staly obětmi holocaustu.

Práce

 

Aby vydělal peníze zvolil místo teoretické dráhy praxi v městských nemocnicích na interně, později na psychiatrii vídeňské nemocnice. Roku 1884 zastával místo primáře a příštího roku se stal docentem. Po návratu z ročního stipendijního pobytu v Paříži u profesora Jeana-Martina Charcota se vrátil v roce 1886 do Vídně, kde se oženil s Martou Bernaysovou a otevřel si soukromou praxi, kde se zabýval léčením neuróz a hysterie.

 

Publikoval řadu prací a snažil se přednášet o svých výzkumech a hypotézách, ale ve své době se tyto snahy nesetkaly s příliš kladným ohlasem, zvláště u odborné veřejnosti. Podobný úděl měla však i díla zahraničních lékařů, například již zmíněného Charcota. Velice významný je například Výklad snů z roku 1900. Společně se svým přítelem doktorem Breuerem publikoval práci o případu Anny O. a z jeho katarzní metody vyvinul světově proslulou psychoanalýzu, jejíž základní myšlenkou je nalezení nevědomých pudových (často sexuálních) příčin psychických obtíží, které mohou mít vliv na fyzický stav pacienta. Svými objevy o vlastnostech tehdy spíše neznámého a záhadného nevědomí naprosto změnil téměř všechny oblasti lidského života a i ti lékaři, kteří jeho učení neuznávají, se s jeho základy setkávají a ještě dlouho setkávat budou v každodenní praxi.

Metody a hypotézy

Freudovy teorie a metody byly nejdříve velmi kontroverzní, později velmi módní. Ač se dnes zdá, že část jeho hypotéz nebyla zcela správná (přeceňoval například vliv sexuality), značná část jeho názorů na léčení lidské psychiky platí dodnes. Podílel se na vývoji hlubinné psychologie, která vychází z gestaltismu a ten z nativismu. V jeho klinické praxi využíval metod, které setrvaly do dnešních dob. Myslel si, že problém je ukryt v podvědomé části mysli. Díky stylu „diagnóza + terapie“ docílil vyplynutí problému do racionální části mysli. Freud zastával teorii, že mozek je rozdělen do tří částí:

  • superego – osobní morálka jedince
  • ego – individuální zkušenosti
  • ID – pudová tendence, podle principu slasti

Z těchto částí byly superego a ID iracionální.

Dále definoval vývoj sexuálního pudu:

  1. Orální období (0. – 1. rok; kojenci)

Erotogenní zóna (dále e. z.) → ústa

  1. Anální (1. – 2. rok)

E. z.: vyprazdňovací funkce

  1. Falické (2. – 3. roky)

E.z.: genitálie

Oidipovské drama = oidipovský komplex

Falický chlapec → kastrační komplex – muži se bojí o svůj penis → potlačení touhy po matce → ztotožnění se s otcem

Falická dívka → strach z otcova penisu → žárlivost na matku → ztotožnění se s matkou přes občasné roztržky a stálý respekt a láska k otci

  1. Latentní (7. – 12. let)

Zamrzá sexuální pud

  1. (13. a více let)

Zralé prožívání sexuálních pudů

Případ Anny O.

Případ Anny O. byl tím, co Freuda nejspíš nejvíce inspirovalo k „vynálezu“ psychoanalýzy. Přítele Breuera, s kterým se jako se starším lékařem seznámil při studiích a který ho dlouhou dobu podporoval, téměř donutil k napsání tohoto chorobopisu, který byl o Bertě Pamppeheimové. Poprvé se o tomto případu Freud dozvěděl v roce 1882 od Breuera, prostřednictvím nejen jeho poznámek. Pak případ sledoval, a i později se chtě nechtě o Bertě dozvídal, jelikož byla několikanásobně spřízněná s jeho ženou.

Případ začal v roce 1880, kdy byl k devětadvacetileté ženě poprvé povolán Breuer. Diagnostikoval těžkou hysterii a začal ženu léčit. Ta trpěla fyzickými poruchami, které však měly původ v psychickém vypětí, protože se po nocích starala o nemocného otce. Breuer léčil klidem na lůžku, ale rok na to otec umírá a symptomy se vrátily. Breuer byl jediný, komu dívka důvěřovala, a tak mohl vyzkoušet hypnózu. Uváděl do ní Bertu dvakrát denně: ráno nechával dívku samostatně hovořit mnohem více a dělal si poznámky; večer poznámkami zhypnotizované ženě pomáhal jako vodítkem a snažil se zjistit více konkrétních informací. Naváděním se dozvěděl to, co by dívka při vědomí nikdy neřekla. Když prozradila, že raději, než být s otcem, by dělala něco jiného, příznaky postupně zmizely a léčba tak byla velmi úspěšná, ovšem pacientka měla k doktorovi čím dál blíž, což se nelíbilo jeho ženě a tak Breuer v roce 1882 léčbu náhle přerušil. Berta si vsugeruje porodní bolesti a ještě ten večer se zmítá v křečích, křičíc: „Teď se narodí dítě doktora Breuera“. Ten je přivolán, uvede ji naposled do hypnózy a pak odešle do sanatoria a sám odjede se ženou na jakési druhé líbánky.

Freud mu to velmi vyčítal a nutil Breuera, aby v léčbě pokračoval kvůli výzkumu. Nakonec ho přesvědčil k napsání chorobopisu Anny O. na jehož základě pak společně publikovali Studie o hysterii (nikoliv bez vzájemných neshod).

Z tehdy již známého lidového léku – „vymluvit se, vyplakat se“ – vytvořili terapii a nazvali ji katarzní metoda. Z ní se vyvinula o hodně později psychoanalýza. K tomu ovšem Freud musel ještě rozvinout metodu volné asociace, dialog mezi lékařem a pacientem nijak zvláště častý a v jeho době spíš nechtěný, dokonce postupně povýšit na monolog (čímž vyloučil nebezpečí ovlivnění vzpomínek lékařem), a aby ještě méně rozptyloval, vytvořil i dokonalé prostředí k léčbě, které je dnes známé především jako pojem Freudova pohovka.

Nejasnosti a zajímavosti

 

Jistě je známo, že se narodil nějakého šestého dne roku 1856 v Zámecké ulici (po něm dnes Freudově) v Příboře na Moravě jako syn Jácoba Freuda a Amálie Nathannové, ale zda to bylo v květnu, jak se oficiálně uvádí, je nejisté. Až do roku 1931 toto datum také všichni považovali za nesporné, ale tehdy radní v Příboře chtěli na počest rodáka vytvořit pamětní desku a po nahlédnutí do obecní matriky zjistili, že písař jasně poznačil 6. březen. V rodinné bibli otec zaznamenal narození na úterý měsíce rošchodeš roku 5616 (po nesmírně složitém výpočtu z židovského letopočtu se dojde k datu 6. května) ovšem možná jen proto, aby mezi svatbou a narozením prvního dítěte bylo 9 měsíců.

Navíc se původně nejmenoval Sigmund, ale Sigismund či spíš Schlomo (jak jej otec zaznamenal do rodinné bible). Poslední jméno nepoužíval, jelikož patřil k asimilovaným židům a jméno Sigismund si změnil na studiích kvůli svému příbuznému, který se jmenoval rovněž Sigismund.

Freudova matka byla třetí ženou jeho otce (obě manželky před ní záhy zemřely), když se Sigismund Freud narodil, měl už dva dospělé nevlastní bratry.

Byl to údajně „mámin mazlíček“ (prvorozený) a mnohem blíž než k sourozencům měl ke svému stejně starému synovci. Byli to nerozluční přátelé.

Základní výuku dostal do rodičů. Od roku 1865 (jako 10letý) navštěvoval střední školu v Leopoldstatu (Taborstraβe – později Sperlovo gymnázium) a byl vynikající žák: od 1. do 8. třídy nejlepší ve třídě s uznávaným postavením (Jak sám říká: „…téměř nikdy mě nezkoušeli…“). Ale ve čtvrté třídě (14 let) měl z chování místo výborné dostatečnou: věděl totiž o tom, že jeho spolužáci navštěvují vykřičené domy a lokály a nikomu o tom neřekl. Známka snížená o dva stupně se v následujících dvou pololetích opět vrátila na výbornou a tam už zůstala do konce studií, ačkoliv Freud nebyl andílkem, ani mezi spolužáky neoblíbeným šprtem. Byl nejednou mluvčím nespokojených chlapců, ale učitelé tyto názory u jinak pilného žáka se smyslem pro povinnost tolerovali.

Na vysoké škole se velice spřátelil se starším kolegou Josefem Breuerem, který jej velmi podporoval, jak při studiu, tak po založení Freudovy vlastní praxe, nejen peněžně, ale také přenecháním některých svých pacientů, čímž Freudovi zajistil první výdělek a dopomohl mu tak k manželství.

Na svatbu se svou snoubenkou čekal Freud přes čtyři roky, protože matka snoubenky nechtěla dát dceru nezajištěnému mladíkovi bez peněz. Dokonce se s Martou odstěhovala z Vídně.

Velmi se zajímal o kokain (tehdy to byla neznámá, za neškodnou považovaná droga). Přišel na jeho povzbuzující účinky a dost s ním experimentoval. Posílal jej snoubence i přátelům a nutil kolegům: přítele Flieβe chtěl zbavit závislosti na morfiu, ale po léčbě kokainem se Flieβ stal závislý na obou drogách. Freud sám však koku pravidelně užíval a závislým se nestal. Když přišel na její znecitlivující účinky (jednou mu zdřevěněl jazyk) a následně chtěl pomoct asistentovi v nemocnici, jenž si stěžoval na děsivé bolesti zubů, velmi své kariéře uškodil. Pacient mu věřil a odešel s ním do laboratoře, kam je následoval houf zvědavých Freudových kolegů. Díky droze asistenta bolesti sužovat přestaly. Freud po nějaké době odjel za svou snoubenkou, ale dva lékaři – Carl Koller a Leopold Königstein, kteří úspěchu koky přihlíželi, ji nezávisle na sobě pilně zkoumali. Když se Freud vrátil do Vídně, dověděl se o zprávě, která už stihla obletět svět: doktor Koller splnil sen každého anesteziologa, operovat například oči bude možné bezbolestně. Freud, který s publikováním svých poznatků čekal, až jich bude víc, byl tak připraven o možnost se proslavit. Z počátku bral tuto velkou křivdu gentlemansky a Kollerovi nic nezazlíval, z daleko pozdější korespondence se dovídáme, že epizodu považuje přinejmenším za mrzutou a ke Kollerovi cítí určitý vztek, neboť Vídeň se mohla stát kolébkou lokální anesteziologie díky němu.

Na rodný Příbor vzpomínal rád, dokonce napsal tamějšímu starostovi o svých příjemných pocitech z dětství, ale do konce života se tam již nepodíval, ač se v roce 1886 ocitl na Moravě na manévrech jako c. k. vrchní lékař relativně blízko rodišti, myšlenky však měl jiné, jak dokazuje jeho korespondence s Breuerem: „Stále si hrajeme na válku. To jediné, co je v Olomouci snesitelné, je velkoměstská kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem.“

Nevěnoval se jen lékařskému výzkumu. Jak napsal mladšímu kolegovi, když udílel rady: „V sobotu večer po jedenáctihodinové práci a na konci týdne bez neděle nejsem k ničemu a udělám dobře, když si jdu zahrát karty.“ Také sbíral starožitné předměty, jimiž zdobil jak byt, tak ordinaci a vyrážel pro jejich získání do ciziny (až do Egypta) a naučil se hrát hru Go

 Dílo

  • Nárys vědecké psychologie (1895)

  • Studie o hysterii (1895)

  • Výklad snů (1900)

  • Psychopatologie všedního života (1901)

  • Vtip a jeho vztah k nevědomí (1905)

  • Tři úvahy o sexuální teorii (1905)

  • Totem a tabu (1913)

  • Truchlení a melancholie (1916)

  • Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci

  • Psychoanalytické chorobopisy

  • K uvedení narcismu (1911)

  • Mimo princip slasti (1920)

  • Masová psychologie a analýza já (1921)

  • Ego a Id (1923)

  • Útlum, příznak a úzkost (1926)

  • Budoucnost jedné iluze (1927)

  • Nespokojenost v kultuře (1930)

  • Konečná a nekonečná analýza (1937)