Jdi na obsah Jdi na menu
 


Psychoanalýza

19. 4. 2008

Psychoanalýza

 

Ačkoliv se na první pohled zdá, že psychoanalytická škola, která si za hlavní cíl svého usilování vytkla zkoumání skrytých a namnoze temných stránek lidské psychiky, má k sociálně psychologické problematice dosti daleko, přece je zřejmé, že například různé obranné či únikové mechanismy, jimiž se frustrovaná duše brání před nepřízní okolního světa, hrají v našem chování a tedy i ve vztazích k bližním (přičemž se pochopitelně nemusí jednat jen o sexuálního partnera) podstatnou roli. Současná sociální psychologie význam nevědomých procesů v lidském nitru znává, na druhou stranu jej nikterak nepřeceňuje.

Spíše než o systematické aplikaci psychoanalýzy můžeme tedy v rámci sociální psychologie hovořit o inspiraci některými myšlenkami. Tato inspirace je ovšem leckdy zcela podstatná – zejména při zkoumání socializace individua (Freud, Horneyová), struktury a dynamiky rodiny (Horneyová, Adler) či významu celku společnosti pro jednotlivce (Fromm). Sociálně psychologické aspekty ovšem najdeme i u K.G.Junga (typologie extroverze a introverze, osobitá teorie rolí pojímaných jako persona, teorie kolektivního nevědomí a její – dosud dost opomíjená – spojitost s kolektivními představami, tedy vlastně spojení vnitřního světa archetypů a vnějšího světa konkrétních životních podmínek atd.) a dalších autorů vzešlých z psychoanalytické líhně.Obrazek

Z Fredových prací jsou – kromě témat dotýkajících se rodinných vztahů – pro sociální psychologii nejinspirativnější práce věnované problémům kultury a společnosti. Za hlavní motiv vzniku lidských společenství a celé civilizace považuje Freud motiv otcovraždy a incestu. Podrobněji se o tom rozepisuje ve své Sociální psychologii (v O člověku a kultuře, Praha 1990), kde se mj. vyrovnává i s davovou teorií Gustava Le Bona. Přejímá zde Darwinovu hypotézu, že prapůvodní formou lidské společnosti byla tlupa neomezeně ovládaná nejsilnějším samcem. Osudy této tlupy zanechaly nezahladitelné stopy v lidské historii. Vznik totemismu a náboženství, ale i mravnosti a sociální diferenciace totiž podle Freuda souvisí s násilným usmrcením náčelníka tlupy a s přeměnou prvotní tlupy v bratrskou obec. Otcovražda je označována za prvotní zločin. Proč k ní vlastně došlo? Náčelník vládl naprosto neomezeně a patřily mu všechny ženy. Ostatním mužům sexuální styky nepovoloval. Později byl povýšen na stvořitele světa, neboť zplodil všechny syny, kteří žili v jeho tlupě. Pro každého z nich byl ideálem, ale současně vzbuzoval strach a úctu, což vytvořilo základ pro pozdější tabu. Ostatní mužové se nicméně jednoho dne semkli a zavraždili ho.

Pokud se někdo pokusil nastoupit na jeho místo, utápělo se společenství v ustavičných bojích. Proto se všichni muži nakonec nároků na dědictví vzdali a utvořili totemistické bratrské společenství, v němž byli rovnoprávní a podřízení totemistickým zákazům, které měly uchovat památku onoho vražedného činu. Tím měl být zajištěn pořádek a neobnovení bojů o dědictví po otci. Nespokojenost s dosaženým stavem ovšem přetrvávala, takže se dějiny daly do pohybu.

Jak plyne čas, je vzpomínka na prvotní zločin stále více zastírána a falšována. Vzniká heroický mýtus, který hlásá, že Héros ubil otce sám bez pomoci soukmenovců. Odtud už vede přímá cesta ke vzniku kultury a náboženství. Praotec se stává praobrazem boha. V reakci na svůj rouhačský čin si lidé ukládají povinnost dbát jeho vůle, jejímž důsledkem je mj. i přikázání nezabiješ. Svou vlastní vůli lidé přenášejí na boha. Náboženství je tedy Freudovi určitým druhem kolektivní neurózy (Budoucnost jedné iluze; v O člověku a kultuře, Praha 1990). V celkovém vývoji lidstva vzniká stejně jako u dítěte neuróza, jejímž původcem je oidipovský komplex. Takto vzniklá civilizace (kultura) na jedné straně chrání člověka před nástrahami přírody a reguluje jeho svobodu a potlačuje přirozenost. Konvencemi spoutávaný jedinec nemůže vybíjet své pudy přirozeným způsobem a stává se neurotikem (Nespokojenost v kultuře; v O člověku a kultuře, Praha 1990).

Bylo by nošením dříví do lesa, kdybychom se zde začali široce rozepisovat o Freudově významu pro další disciplíny (filozofie, sociologie, literatura, výtvarné umění atd.). Jedna významná oblast lidské činnosti je však v této souvislosti dosud přehlížena. Přestože se zakladatel psychoanalýzy vysloveně právnickými otázkami nezabýval, můžeme i v této oblasti jeho vliv označit za zásadní. Ustavičným zdůrazňováním role zděděných faktorů Freud- byť zprostředkovaně- značnou měrou přispěl k vyváženějšímu pohledu na odpovědnost individua za spáchané skutky. Psychologické otázky jsou dnes v právu brány stále vážněji, takže přítomnost znalců z řad psychiatrů a psychologů „v soudních síních a předsíních“ jen málokdo chápe jako zbytečný přepych. Účinkování těchto odborníků přirozeně není žádoucí jen v trestním právu, ale i třeba v právu rodinném atd.

Zřetelně sociálně psychologické rysy má tzv. individuální psychologie. Její zakladatel Alfred Adler – inspiroval se tvarovou psychologií – chtěl tímto názvem zdůraznit nedělitelnost každého jednotlivce, nutnost nahlížet na něj pod zorným úhlem celku. Ve srovnání s Freudem nekladl takový důraz na sexualitu (říkal, že člověk je v zásadě schopen přirozené instinkty kontrolovat) a na dědičnost. Na otázku, zda jsou v lidském životě podstatné faktory vrozené nebo získané, odpovídal, že jsou přibližně rovnocenné. Sociální zákony ovšem většinou považoval za podstatnější než za zákony biologické. Potřebu náležet ke společnosti totiž pokládal za jednu ze základních lidskýc potřeb projevujících se také u asociálních jedinců, neboť i oni chtějí být členy svého gangu, Podnětné jsou úvahy o významu demokracie pro zdravý vývoj individua. Adler tvrdil, že jedině tehdy, když jsme sinosti rovností s ostatními a svým místem ve společnosti, můžeme rozvíjet tzv. pocit sounáležitosti, který chápe jako condio sine dua non pro rozvoj harmonických vztahů mezi lidmi. Tento pocit nám ovšem není vrozený, spíš se jedná o vrozenou možnost. Má-li tato možnost dojít naplnění , musíme být schopni pozitivního sebehodnocení. Pokud se sobě (příliš) pochybujeme, ztrácíme schopnost spolupracovat s ostatními, čímž dochází k narušení mezilidských vazeb, ať už na pracovišti nebo v manželství. Pocitu sounáležitosti nejvíce překáží v uplatnění tzv. pocit méněcennosti.

Většína potíží, jež provázejí mezilidské vztahy (a zejména momenty patologické), je podle Adlera způsobena právě pocitem méněcennosti. Pod jeho vlivem totiž dochází ke změně životní orientace. Místo co by jedinec směřoval ke společnosti a pohyboval se v horizontálním plánu společenských vztahů, umísťuje se- ve snaze tento pocit překonat-vertikálně. Od tohoto okamžiku začíná trpět tím, že je stále někdo nad ním. Všechno své úsilí posléze věnuje tomu, aby vystupoval po společenském žebříčku (tedy po vertikále) co nejvýše. Není-li tomuto vývoji-např.zásluhou terapeutického zásahu-učiněna přítrž, přerůstá pocit méněcennosti v komplex méněcennosti (podle Adlera neléčitelný), který zas namnoze vrcholí v touze po moci, tedy mocenském komplexu.

Důležité je, že pocity méněcennosti vůbec nemusejí souviset s realitou, že jsou vždy subjektivní. Do popředí se tak opět dostává otázka sebehodnocení, či spíše potřeba reálného sebehodnocení. Jisté je, že ideálu se nám podaří dosáhnout jedině v okamžicích totálního prozření; jinak se nubráníme tomu, abychom se buď podceňovali nebo přeceňovali. A na ty okamžiky prozření si musíme dát dobrý pozor, už proto, že k nim mnohdy dochází pod vlivem alkoholu. Většinou se pak spíš než o prozření jedná o sebepřecenění, které v konečných důsledcích zase může vést k pocitům méněcennosti. Největší „zásluhu“ na jejich rozvoji ovšem Adler přičítá hodnotám současných euroamerických společností, které-sledujíce princip soutěžní a konkurence – nejsou s to vytvořit takové prostředí, ve kterém by se lidé oceňovali přiměřeně. Už malé děti jsou chváleny jen v případě, kdy jsou silnější nebo chápavější než jejich vrstevníci. Pověstnou špičku ledovce v této souvislosti představují známky ve škole. Dospělí bohužel odmítají uznat, že jejich ratolest může najít své místo ve společnosti, aniž by na ní byl vyvíjen nátlak spojený s podhodnocením. Častým, byť jistě nechtěným důsledkům této výchovy jsou právě pocity společenské méněcennosti, doplňované tu a tam různými úzkostnými stavy atp.

Stranou zájmu Adlerovy pozornosti nezůstávali ani lidé na okraji společnosti. Především jeho úvahy o zločinnosti a prostituci přitom působí tak, jako by byly vysloveny včera. Adler zastával osobitý názor, že impulsy, které charakterizují neurózy a kriminální činy, mají stejný zdroj, totiž revoltu proti společnosti. Revolta zločince se ovšem vyznačuje jinými aspekty než revolta neurotika, poněvadž ten- uznávaje jistá pravidla hry- zůstává osobností vybavenou určitým sociálním vědomím a respektující morálku, zatímco zločinec stojí vědomě proti společenskému pořádku. Nepotřebuje si udržovat čisté svědomí, ani si o sobě dělat iluze. Protože se však nemůže obejít bez vědomí své hodnoty, svrhává zodpovědnost za své činy na společnost. Díky tomu dochází k situacím, kdy někteří-zejména mladí- zločinci se dostávají až k moralizátorským pózám. Přesto je naší povinností podat zločincům ( a pochopitelně i neurotikům) pomocnou ruku. Nemá-li ovšem tato snaha vyznít jen jako prázdné gesto, musíme v nich dokázat vzbudit důvěru a postupně odbourávat jejich pocity méněcennosti.

Učení nejvýznamnějšího představitele neopsychoanalýzy Ericha Fromma vychází jednak z odkazu klasické psychoanalýzy, jednak z myšlenek Alfreda Adlera. Individuální psychologii shledává Fromm inspirativní zejména proto, že tak zdůrazňuje význam společenských faktorů pro lidský život. Co se týče kritiky některých hodnot, na kterých naše civilizace nejenom stojí, ale s kterými leckdy i padá, je Fromm ještě výmluvnější a důslednější než Adler. Bera si na paškál zejména neúměrný individualismus a soutěživost, dochází k závěru, že současný člověk se ocitl ve vleku neosobních sil trhu a že se chová konformě jenom proto, aby unikl své nejistotě. Tuto konformitu označuje v Marxově duchu jako sebeodcizení, protože mu není ničím jiným než ztotožněním se s množstvím kolem sebe.

Současná společnost prosperuje podle jeho názoru pouze díky tomu, že deformuje milióny životů, jimiž vnucuje defektní vzorce chování. Svým současníkům klade za vinu, že buď pracují, nebo se baví, ale málokdy o sobě přemýšlejí. Chlácholivý komfort civilizace považují za nezbytnou podmínku života, netouží již po nejvyšších hodnotách a zříkají se svobodné volby. Jejich psychika se podle Fromma postupně stává hladce fungujícím systémem přání a ukojení.

Potvrzením oprávněnosti Frommových výhrad vůči současnému konzumnímu životnímu stylu může být paradoxně i ta skutečnost, že psychika moderního člověka tímto hladkým systémem rozhodně nestala, poněvadž duševně strádajících jedinců neubývá ani v těch nejvyspělejších zemích. Stačí si prolistovat některé současné francouzské nebo americké romány nebo nahlédnout do statistik.

Snaha dobrat se hlubších souvislostí mezi fungováním individuální psychiky a makrosociálními jevy přivedla Fromma k přesvědčení, že psychologie, která se nezajímá o povahu hodnot a morálních konfliktů, není ničím víc než „neskutečnou konstrukcí“. Důraz kladený na etický rozměr člověka se projevuje i tím, že své úvahy obohacuje i takovými nepsychologickými pojmy jako ctnost nebo neřest. Ovlivněn Spinozou se pokouší dokázat, že původem a základem ctnosti je charakterová struktura zralé a ucelené osobnosti, zatímco neřest odpovídá sebezmrzačení a lhostejnosti k vlastnímu já. V návaznosti na to pak rozlišuje dva typy etiky, totiž autoritativní a humanistickou. Autoritativní etika se vyznačuje tím, že zákony a normy chování, jakož i rozlišení dobrého a zlého stanoví autorita; oproti tomu v etice humanistické je člověk současně tvůrcem i předmětem norem, tedy jak tím, kdo normy etického chování tvoří, tak tím, kdo je jim podroben.

Nezbytnost autority Fromm uznává i v rámci humanistické etiky. Musí se však jednat o autoritu racionální, která má svůj původ v pravomoci, jež je společností udělena osobě majícíspecifické vědomosti nebo schopnosti v nějaké oblasti. Tato na racionálním základě založená autorita nepotřebuje vzbuzovat nějaký (nadpřirozený) strach. Od těch, kdo jsou jí podrobení, vyžaduje naopak kritiku. U iracionální autority, která se zakládá na něčem, co je nad námi a co v nás současně vzbuzuje strach, by se případný kritik se zlou potázal. Příkladem takové iracionální autority může být třeba diktátor nebo vůdce náboženské sekty. Iracionální autorita a autoritativní etika tak ve Frommově pojetí splývají; podobně humanistická etika má blízko racionální autoritě.

Pro humanistickou etiku je dobré významově totožné s dobrem pro člověka, zlé se zlem pro člověka. Humanistická etika se tudíž neobejde bez poznání přirozenosti člověka; Fromm o ní říká, že je užitečnou vědou o umění žít. A současně si klade otázku, proč naše moderní doba schopnost tohoto umění ztrácí. Tuto neradostnou skutečnost pak vysvětluje následovně : současný člověk považuje za umění naučit se číst a psát, vysvětlovat nějaký obor, získat postavení, ale má sklon pohlížet na život jako na něco tak samozřejmého a jednoduchého, že nějaké úsilí naučit se žít pokládá za zbytečný přepych. Nedostatek skutečné radosti a štěstí má podle Fromma svůj původ v tom, že jsme vychováni tak, aby cílem života nebylo naše štěstí nebo třeba spása, ale splnění povinností k práci, tedy úspěch. Při zhodnocení „ducha doby“ si americký nepsychoanalytik nebere servítky a říká: „Peníze, prestiž a moc se staly hnací sílou našeho bytí.“ Že takovýto životní postoj není v souladu s požadavky humanistické etiky, je snad zbytečné dodávat.