Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Hlavní směry výkladu lidské psychiky

19. 4. 2008

2a) Hlavní směry výkladu lidské psychiky: Významné psychologické školy a přístupy
pojmy a osobnosti: duše, experimentální psychologie, reflexologie, behaviorismus, gestaltismus, kognitivismus, psychoanalýza, humanistická psychologie, transpersonální psychologie, Aurelius Augustinus, W. Wundt, J. B. Watson, W. Köhler, S. Freud, C. G. Jung, A. Adler, E. Fromm, A. H. Maslow, S. Grof

Různé psychologické směry zdůrazňovaly a zdůrazňují rozličná východiska interpretace lidské psychiky a jejího výzkumu. Psychologie jako vědecká disciplína vznikla až na konci 19. století, kdy byla na univerzitě v Lipsku založena první psychologická laboratoř.
Strukturalismus
Wilhelm Wundt (1832 ? 1920), německý fyziolog, psycholog a filosof, profesor na univerzitě v Lipsku založil roku 1879 první psychologickou experimentální laboratoř. Předmětem psychologie byla pro něj bezprostřední zkušenost, kterou lze analyzovat na psychologické elementy a určovat spojení mezi nimi. Wundt studoval vztah mezi drážděním smyslových orgánů fyzikálními podněty a zkušeností ( = pocity, prožitky v dnešní terminologii), která následovala.
Behaviorismus
Podle behaviorismu (z anglického behaviour = chování) je předmětem psychologie chování člověka a živočichů, které je chápáno jako souhrn reakcí na určité podněty.
Zakladatelem je americký psycholog J. B. Watson (1878 ? 1958), který navazoval mj. na výzkumy ruského fyziologa I. P. Pavlova (1849 ? 1936), hlavního představitele reflexologie a reaktologie.
Watson rozlišuje trojí chování:
a) obecně svalové ? odpovídající vůli
b) útrobní ? odpovídající citům
c) hlasové chování ? odpovídající myšlení (myšlení je nehlasné mluvení)
Úkolem behavioristické psychologie je nalézt pravidelnost a zákonitost lidského a zvířecího chování v různých podmínkách. Zákonitostmi chování se rozumí stálé korelace mezi různě složitými podněty (stimuly ? S a reakcemi ? R). Behavioristé dospěli k závěru, že vývoj jedince je pouze učení se odpovědím na určité podněty. Přeceňovali význam učení a výchovy. Pokládali chování za sled naučených odpovědí, které jsou viditelné a zkoumání přístupné. Prožívání, které se odehrává ?za tím? - ve vědomí, nazývali ?černou schránkou? (black box). Považovali je za nepřístupné, za nedůležité a vůbec se jím nezabývali.
Úkolem psychologie je podle nich zkoumat jen vnější reakce, tj. chování. Vnitřní stavy do psychologie nepatří, protože nejsou přístupny objektivnímu vědeckému zkoumání.
Další behaviorálně orientovaní psychologové, např. E. Ch. Tolman (1866 ? 1959) nebo B. F. Skinner (1904 ? 1989), připustili působení tzv. intervenujících proměnných (pudy, dědičnost, minulá zkušenost), které stojí mezi S a R.
Behavioristé věnovali hodně pozornosti experimentování se zvířaty, značná část jejich výzkumného úsilí směřovala k psychologii učení.
Tvarová psychologie - gestaltismus
Gestaltismus (z německého gestalt = tvar) klade důraz na výchozí charakteristiku lidské psychiky jako celku. Základní teze: vše živé směruje k formám, celkům. Celek funkčně i vývojově dominuje, tvrzení ?celek je víc než suma částí? patří k důležitým východiskům jejich práce. Významnými představiteli jsou W. Köhler (1887 ? 1967) a K. Lewin (1890 ? 1947). Gestaltismus dosáhl svého vrcholu někdy ve dvacátých, třicátých letech. Vychází ze studia vnímání a dokazuje, že duševní procesy je třeba chápat jako celky.
Kognitivní psychologie
Do jisté míry navazuje na gestaltismus, rozvíjí ho a přichází s tzv. vnitřními obrazy (modely), vytváříme si obrazy vnějšího světa jako metodické příručky k řešení situací. Vykládá poznávací procesy jako zpracovávající informace. Pracuje s modelováním psychických procesů včetně paměti. Na rozdíl od behaviorismu se soustřeďuje na to, co se děje v organismu. Chování je chápáno jako vnější projev vnitřních psychických jevů. Kognitivisté vychází z názoru, že lidské chování je určováno plánem, jak dosáhnout určitých cílů. Používají spíše termín jednání než chování.
Člověk není jen pasivním jedincem, který zpracovává informace a reaguje na ně, ale snaží se je aktivně poznávat. Tato psychologie zdůrazňuje význam myšlení v jednání člověka.
Analytická psychologie
Má 3 směry
1) klasická psychoanalýza ? Freud
2) analytická psychologie ? Jung
3) individuální psychologie ? Adler
Zakladatelem psychoanalýzy byl vídeňský lékař, neurolog, později psychiatr židovského původu Sigmung Freud (1856 ? 1939). V devadesátých letech 19. století postupně vypracoval léčebnou metodu a později ucelený teoretický systém, psychoanalýzu. Psychoanalýzu chápal jako diagnostickou a terapeutickou metodu, na základě svých klinických zkušeností z ní však později vytvořil teorii duševního života vůbec a prohlásil, že psychoanalýza je vědou o nevědomí.
Psychoanalýza se rozvíjela ze studia hysterie vliv vzpomínek na hysterii (hysterikové jsou nemocní potlačenými vzpomínkami). Freud dospěl k přesvědčení, že původem neuróz jsou konflikty mezi sexualitou a osobní morálkou. Neuróza byla tedy vyvolána pudem, který byl potlačen, a její symptomy vyjadřovaly symbolicky konflikt mezi pudem a zábranami jeho projevů. Ve vzniku neurózy se však uplatňují i určité dispozice, jimiž jsou zážitky z raného dětství. Neuróza je reakcí na kombinaci těchto zážitků a aktuálního konfliktu mezi sexem a morálkou; společným činitelem je vytěsnění obojího z vědomí do nevědomí. Nevědomí se tak stává klíčem k pochopení neuróz a duševních konfliktů. Je rozhodujícím zdrojem jednání; jednání je převážně určováno nevědomými motivy, které vyjadřují z vědomí vytěsněné konflikty a traumata. Freud byl přesvědčen o sexuálním původu všech neuróz, sex byl vlivem morálky interpretován jako něco hříšného, neslušného, dovoleného jen v manželství a pouze v určitých formách.
V psychoanalýze jde o to ?vypátrat nastalé vytěsnění a nahradit je usuzováním, které může vést k přijetí nebo k zpracování toho, co bylo kdysi z vědomí odstraněno?. Vytěsňování znamená, že do vědomí není připouštěno to, co z něj bylo předtím vypuzeno, protože to bylo neslučitelné s morálními postoji jedince.
Osobnost, tj. dynamický celek duševního života člověka, tvoří podle Freuda následující složky:
1) ID (ono)  neosobní pudy, fungující podle principu slasti
2) EGO (já) zkušenosti jedince a jeho společenské role fungující podle principu reality
3) SUPEREGO (nadjá) ? osobní morálka, pojetí dobra a zla, ideály, společenské zájmy
Vnitřní konfliktnost člověka plyne ze stálého napětí mezi pudy (ID ? libido) a morálkou (superego), které vyrovnává ego tím, že neslučitelné pocity s morálkou (pocity, myšlenky, sklony) nepřipouští do vědomí ? tj. vytěsňuje je do nevědomí. Tam ale tyto potlačované psychické obsahy vykazují dynamické tendence, které se navenek projevují přípustnými projevy chování.
Ego funguje jako zprostředkovatel mezi id a superegem, propůjčuje pudovým tendencím určité společenské formy a brání, aby byly plně uvědomovány a dostaly se do konfliktu s osobní morálkou.
Freud zpočátku rozeznával jen 2 pudy:
1) ty, které slouží k sebezachování - hlad
2) ty, které slouží k získávání slasti - libido, sex
Později zavedl jiné třídění, rozlišil:
eros ? libidózní pud, který zahrnuje i pudy sebezáchovné
thanatos ? ?pud smrti?
- velmi diskutabilní, kritizován
- projevuje se agresemi a v extrémní podobě sebedestrukcí
Alfred Adler (1870 ? 1937)
rakouský lékař, od Freuda se odloučil kolem r. 1910
vypracoval vlastní systém tzv. individuální psychologie
od r. 1907 se zabýval studiem komplexu méněcennosti (sám byl tělesně postižený), který je vyvoláván různými druhy orgánové defektivity, ale i pocity nedostatečnosti vůbec
vytýkal Freudovi přeceňování významu sexuálního života
za základ utváření lidské psychiky považoval nutnost sociální integrace jedince, v jehož duševním životě se uplatňuje především touha po moci, která může být narušena komplexem méněcennosti
touha po sebeuplatnění, která je spolu se sociálními tendencemi jedince jádrem ?já?, vytváří jeho ?životní plán?
zdůraznil závislost duševního života člověka na pohybu a pohyblivosti organismu ? kdybychom někomu zakázali veškerý pohyb, jeho duševní život by se zastavil
Carl Gustav Jung (1875 ? 1961)
švýcarský psychiatr
další odpadlík od psychoanalytického hnutí, Freudův oblíbenec
nesouhlasil s Freudovým sexuálním pojetím libida, převzal tento pojem, ale dal mu význam obecně energetizujícího činitele
rozšířil oblast nevědomí na zkušenost lidstva vůbec (Freud  potlačené osobní zážitky) a zavedl termín kolektivní či hromadné vědomí.
toto kolektivní nevědomí je tvořeno především tzv. archetypy  vrozené vzorce imaginace a cítění, obrazy, které symbolicky vyjadřují zkušenosti lidstva a neustále se opakující klíčové situace (boj, smrt, zrození,..)
archetypy jsou analogické instinktům, které jsou však vrozenými vzorci chování, zatímco archetypy jsou obrazy vystupují v nich různé postavy personifikující psychologické situace, ale i jednoduché obrazce, které je symbolizují (př. kruh - věčný pohyb)
závěr: v lidské psychice existují univerzální obrazy, které mají povahu univerzálních symbolů
teorie procesu individualizace vrcholem je psychické znovuzrození dosažené harmonizací vědomých a nevědomých složek osobnosti, sjednocení jejích protikladů, vytvoření skutečného já.
Erich Fromm (1900 - 1980)
jeho psychologie je podřízena filosofické antropologii
on sám zdůrazňuje, že by měla být založena na filosoficko antropologickém pojetí lidské existence
východiskem je analýza situace člověka v současném světě, kterou rozšiřuje o historické souvislosti vývoje kultury
člověk bytost sociální a přírodní zároveň, je si vědom své rozporné existence, své osamělosti a omezenosti, snaží se to překonat, ale žije v protikladech mezi rozumem a citem
Humanistická psychologie
Humanistická psychologie vznikla v USA v polovině 50. let min. století jako reakce na krizi behaviorismu. Představovala pokus vrátit se k antropocentrické ?psychologické psychologii? a nesená snahou studovat ?lidský psychický potenciál?, odtud je odvozen její název, který s etickým principem humanismu souvisí s tím, že poznávání podmínek, ze nichž se lidský potenciál realizuje, povede ke skutečné humanizaci člověka. V tomto smyslu se tento psychologický směr utvářel v určitém filosofickém rámci, zejména, jak zdůraznil jeho zakladatel Abraham H. Maslow (1908 - 1970), v rámci existencionalismu. Orientuje se na seberealizaci člověka, chápe ho jako aktivního tvůrce své existence, zaměřeného na pozitivní seberozvíjení. To pak vede k větší nezávislosti člověka, jeho sebeuspokojení a smysluplnosti života. Důraz klade na prožívání životních situací; důležité je zejména to, jak člověk vnímá sám sebe a jak prožívá to, co se kolem něho děje. Humanistická psychologie v reakci na behaviorismus zdůraznila tvořivost osobnosti, v reakci na psychoanalýzu vědomí a sebeuvědomování.
Transpersonální psychologie
Vystupuje z humanistické psychologie. A. H. Maslow ji definoval jako ?čtvrtou psychologii?, která je transhumánní a nadpersonální v tom smyslu, že překračuje hranice konvenčního psychologického empirismu. Souvisí s krizí newtonovské fyziky ve 20. letech a Einsteinovy teorie relativity, vycházela z hnutí New Age (dnes zdegenerovaného komercionalismem), také z východních filosofií - buddhismu, zen  buddhismu, taoismu. Vycházela ze stavu rozšířeného vědomí  jak byly později souhrnně označeny transpersonální zkušenosti, jako např. mystická extáze, abnormální duševní stavy, jasnozření, mimotělní zkušenosti (člověk vystoupí ze svého těla). Transpersonální psychologie vychází také z psychedelického hnutí. V něm šlo o navozování změněných stavů vědomí pomocí různých drog, zejména LSD. Představitelem byl americký psycholog Timothy Leary, který kladl důraz na interakci. Nejprve experimentoval s halucinogenními houbami. Sledoval vliv halucinogenních drog na psychiku a psal příručky o jejich bezpečném užívání. Měl zájem o počítačové hry a programy ? kyberprostor. Zemřel v roce 1996 ? svou smrt chtěl uveřejnit na internetu. Jeho popel byl vystřelen spolu s dalšími dvaadvaceti Američany do vesmíru v roce 1997.
Za zmínku ještě stojí jeden z nejvýraznějších přestavitelů současné transpersonální psychologie americký psycholog S. Grof a jeho psychoterapie prostřednictvím holotropního dýchání, která je považována za velmi problematickou. Podal také systematickou fenomenologii jevů rozšířeného vědomí.